Odmítli resuscitaci nemocné ženy, Ústavní soud se jich zastal.

Mně to připadá, že příbuzným nezáleželo na tom, co bylo pro nemocnou paní vysvobozením, ale na tom, aby vysoudili peníze...

Kdysi dávno mi sestra, která tehdy žila v Německu, vyprávěla, co všechno předcházelo její operaci. Nechápala jsem, proč se pořád lékaři ptali sestry na to samé. Vysvětlila mi, že ne každý si důležité věci pamatuje přesně a proto se lékaři stále ptají, aby nic nezanedbali. A samozřejmě si vše nechávají podepsat. Možná by se to osvědčilo i u nás. Ovšem pokud je vůbec pacient schopen sám o sobě rozhodovat a komunikovat. Mé sestry zemřely obě na rakovinu. Jedna podstoupila léčbu, druhá ji odmítla. Co bylo lepší nevím dodnes, ale oběma jsem smrt přála, bylo to v obou případech vykoupení z bolestí.

Komunikace je opravdu velmi důležitá. Ale pokud bych byla nemocná a věděla, že není naděje, tak bych o oživování nestála. Je to jen prodlužování utrpení nemocného i rodiny. Ale každý to máme jinak. Myslím, že by o tom neměl rozhodnout lékař, ale nemocný někdy rozhodnout nemůže. Takže je to na Bohu?

Myslím si, že v případě tolika vážných chorob u jednoho člověka, zvláště ve vysokém věku, je pokyn neresuscitovat vysvobozením. Před několika lety ležel takto v bezvědomí v pražské nemocnici starší pacient 8 let. Bylo známý umělec. Rodina nedokázala přijmout, že by pro něj bylo lepší nechat ho umřít, než bezvládně ležet.

O tomto případu jsem teď četla na internetu. Kdo z nás může nyní v přítomnosti posoudit, zda si bude ve finálním stádiu přát rychle umřít nebo ještě aspoň krátce žít.

Nase mamka trpela roztrousenou sklerozou, byla lezak bez pohybu, bez polykani, nemluvila ale byla pri plnem vedomi a kdyz doslo k zastave srdce tak ji ozivili, po tehle ,, pomoci ,, se jeste dva roky trapila nez odesla, opravdu to byla zbytecna pomoc o kterou bych osobne nestala a mamka myslim ze take ne.