Pište dopisy

Ručně psané dopisy ode mne dostávají tři kamarádky, které nemají internet. Jsou i tací. Píšu ráda, ale schované nemám nic. Po svatbě jsme se čtyřikrát stěhovali a to člověk leccos vytřídí.

Vždy jsem hrozně ráda psala dopisy. Měla jsem na to spoustu kamarádů. Dodnes mám schované dopisy od kamarádek ( se všemi jsem se osobně viděla) z Polska , NDR, SSSR. Nejvzácnější jsou však snad 60 let staré od kamarádjy z Prahy a 55 let staré od mého manžela, se kterým jsme si před svatbou skoro rok jen psali.

Ou, omluva. Paní Hano, chybička se vloudila do oslovení.

Paní hano, Vaše závěrečná výzva se mi líbí, ale jsem, bohužel, skeptická. V mé rodové linii nebude nikoho zajímat moje korespondence. Zní to možná smutně, ale pro mě zcela objektivní realita.

Já píši dopisy pořád. Lidé se na ně hrozně těší. Také písmo mám vypsané a hezké. To mi sdělily mé děti ve škole, které jsme ještě letos učil. Už budu jen psát. Píši inkoustem. Někdy zeleným - to je naděj a plány, modrým povídám a červeným - mám tě, vás rád. Nevadí mi, že známky jsou drahé a dražší. Písmenka v dopise voní a je cítit člověka. Za klávesy počítače se skrývá i zloba, zášť. Není to osobní a vyčpělé. V dopise věty hřejí. Jindra

Navštěvuji občas maminku s jejíž synem jsem chodila 2 roky. A při mé poslední návštěvě přišla řeč i na dopisy, které od mě dostával když sloužil v Čáslavi. Jeho dopisy jsem po našem rozchodu vyhodila, a dost mě to mrzí. Zejména po jeho úmrtí. Nechala jsem si jen jeho fotografie. Ale moje dopisy jsou u nich na půdě do dnešního dne. To mě v té době bylo nádherných 20 let, takže jsou 44 let staré a jistě už značně zežloutlé.

Ve školním věku a dále v mládí jsem hodně psala dopisy. S chlapcem, vysokoškolákem, který o mě dost stál, jsme si psali téměř denně. Také jsem si na střední škole psala deník o své lásce k profesorovi dějepisu. Později, tedy ještě několikrát po dvacítce, jsem si psala cestovní deník při svých dovolených v Gagře v Gruzii a v Eforii v Rumunsku. Myslím, že ten z Gagry, který jsem před pár lety našla a s chutí si přečetla, je docela vtipný a vydařený, protože to jsou malé "reálie" exotického místa u Černého moře v době existence SSSR. Dnes už dopisy nepíšu, ale některé dopisy nebo pohledy byly pro mě cenné. Byly totiž dost osudové.

Abych pravdu řekla, tak v minulostí se pokud možno nevrtám. Rodiče už nemám a šťastné jejich manželství a moje dětství se nekonalo. Dopisy nepíšu, s lidmi si radši telefonuji a to jen s těmi, ke kterým mám vztah. Co bylo mě nezajímá, co bude se teprve uvidí.

Dnes už jsou ručně psané dopisy historie.Že by si někdo mladý psal deníček - pro sebe a rukou- tak o tom silně pochybuji.Po nás snad ještě něco hmatatelného zbyde,po našich dětech nic. Já si psala deník od 13 do cca 30 let denně,pak již jen sem-tam, co bydlíme na vsi,si píšu domovní deník.Tak si někdo (jestli se to zachová), může přečíst,jaké bylo počasí,co jsme dělali,co vyrostlo,občas co dělali sousedi nebo co se dělo ve vsi.No,je to stejně takové ve hvězdách,zda-li budou naši potomci chtít něco vědět o své minulosti.

Navštěvuji občas maminku s jejíž synem jsem chodila 2 roky. A při mé poslední návštěvě přišla řeč i na dopisy, které od mě dostával když sloužil v Čáslavi. Jeho dopisy jsem po našem rozchodu vyhodila, a dost mě to mrzí. Zejména po jeho úmrtí. Nechala jsem si jen jeho fotografie. Ale moje dopisy jsou u nich na půdě do dnešního dne. To mě v té době bylo nádherných 20 let, takže jsou 44 let staré a jistě už značně zežloutlé.