Češi na Novém Zélandu po srpnu 1968 a příběh emigranta Antonína Slováka
Čeští emigranti v roce 1968. Z archivu Martina Nekoly

Češi na Novém Zélandu po srpnu 1968 a příběh emigranta Antonína Slováka

16. 6. 2023

Teplého úterního večera 20. srpna 1968 se dalo do pohybu pět armád států Varšavské smlouvy, aby učinilo přítrž Kremlu nebezpečným liberálním reformám v Československu.

Okolo 6300 tanků, 2000 děl a raket, 800 bojových a dopravních letounů a přes půl milionu vojáků se v řádu několika hodin ocitlo na území republiky, aby „normalizovalo“ poměry a uchránilo socialistické zřízení.

Masy lidí ovšem nadšení z návratu ke starým pořádkům neprojevovaly a zamířily bezprostředně po invazi do emigrace. Letní prázdniny se chýlily ke konci a značná část dovolenkářů, užívajících si slunce třeba na středomořském pobřeží, po vyslechnutí zlých novinek z domova usoudila, že do okupované vlasti se již nevrátí. Vlády západních zemí benevolentně prodlužovaly Čechoslovákům turistická víza a kladně vyřizovaly žádosti o politický azyl.

Coby oběti sovětského agrese měli „osmašedesátníci“ poměrně dobré šance usídlit se v Nizozemí, Švýcarsku, Skandinávii, ale také v Kanadě, Austrálii a na Novém Zélandu. Ministerský předseda ostrovní země Keith Jacka Holyoake se zařadil mezi státníky, kteří okamžitě odsoudili okupaci Československa a 3. října 1968 oznámil úmysl vlády přijmout z humanitárních důvodů až dvě stovky československých uprchlíků i s dětmi. První osmičlenná skupina dorazila již v listopadu, přičemž byli vybráni lidé s kvalifikací tam, kde novozélandské hospodářství nutně potřebovalo nové pracovníky, zejména v technických oborech. První týdny trávili především v přijímacím táboře Trentham nedaleko hlavního města Wellington, kde navštěvovali také kurzy angličtiny. Od vlády dostávali kapesné a pomoc s hledáním zaměstnání a stálého bydlení.

Antonín Slovák.jpg
                                  Český emigrant na Novém Zélandu Antonín Slovák. FOTO: archiv Martina Nekoly

 

Poslední skupiny uprchlíků v rámci vládního programu přistály na novozélandské půdě ještě v 80. letech. Patřil k nim i pan Antonín Slovák, který zanedlouho oslaví osmdesáté narozeniny. Podělil se s námi o svůj příběh:

„Koncem 60. let za Dubčeka jsem navštívil několik západních zemí včetně Izraele a měl jsem možnost vidět, jak jde život ve svobodě. Za normalizace, kdy cestování na západ bylo opět obtížné, jsem se s přáteli vypravil do Sovětského Svazu, abychom tam viděli ten "komunistický ráj". Cesta musela být předem naplánovaná a směli jsme nocovat jen v povolených ubytovnách a pohybovat se po schválených silnicích. U nich stály 15 - 30 km od sebe policejní stanice na "kuří nožce" a v nich tři až čtyři policisté, jejichž úkolem bylo sledovat provoz a ohlašovat cizí vozidla telefonicky další stanici. Když jsme jednou měli poruchu auta a zdrželi se opravou, jeden policista se přijel zeptat, co s námi je. Na cestě Ukrajinou jsme uviděli malý náklaďák s řidičem a asi deseti ženami na korbě. Spravovaly četné díry na silnici. U díry řidič zastavil, ženy seskákaly, vymazaly díru asfaltem, naházely tam štěrk a znovu pokryly asfaltem. Ta "technika" na nás udělala mocný dojem, takže jsem zastavil, vzal fotoaparát a šel si udělat snímek. Ženy okamžitě přestaly pracovat a začaly se stahovat k vozu. Řidič vystoupil a vyhrnoval si rukávy. Požádal jsem o dovolení udělat si snímek. To řidič striktně odmítl, nařídil ženám naskočit na korbu, zajel do boční silnice a čekal tam, až odjedeme. Nesměli jsme zastavovat ve vesnicích, jenom vč městech.

Cestou jsme se zastavili na oběd v restauraci. Měli jen jedno jídlo. Jedna naše cestující potřebovala jít na toaletu. Po návratu se svíjela smíchem a asi pět minut jsme z ní nemohli dostat ani slovo. Pak začala přerývaně vyprávět svůj velký zážitek: "Vyšla jsem z jídelny a ptala se jedné zaměstnankyně, kde je toaleta. Ukázala na nízký domek a nabídla mi doprovod. Když jsme vstoupili, zůstala jsem zírat v úžase. V betonu byly čtyři díry a nic víc. Ta žena myslela, že nevím, jak to zařízení použít, a tak mi to pro jistotu předvedla..." To bylo v roce 1974. O čtyři roky později jsme se do Svazu vypravili znovu, tentokrát na jih až do Gruzie a Arménie. Kdekoliv jsme v těchto zemích zastavili, místní se kolem nás shlukli a ptali se, co máme na prodej. Měli jsme šaty, obleky, košile, nádobí a všechno se rychle prodalo. V Gruzii jsme si udělali nedovolená výlet na horu Elbrus. Ve výšce přes 4000 metrů přelétali horu motýli. Večer po sestupu jsme se ubytovali ve velkém stanu s Rusy, kteří tam přijeli na výlet z Piatigorsku rozdrchaným autobusem. Muselo se zpívat před spaním. Po návratu do legálního tábora jsme dostali vyhubováno za tento výlet. Neopatrně jsem se zmínil o všech absurdních zážitcích z cest po Svazu před jedním mužem, který byl estébák a okamžitě mě udal. Po návratu do Československa mě vyslýchali řadu hodin bez jídla a pití. Měl jsem všeho dost a připojil se k disentu podepsáním Charty 77. Sebrali mi cestovní pas a znovu mě několikrát vyslýchali v Bartolomějské v Praze. Požádal jsem o emigraci. Byl jsem nežádoucí pro režim, a tak jsem dostal povoleni pod podmínkou, že zaplatím za svoje studia.

Moje emigrace do tehdejšího Západního Německa se konala v roce 1980. Měl jsem dovoleno vzít si dva kufry a dvacet dolarů. Naštěstí jsem měl v Bavorsku spřátelenou rodinu, která mě přijala. Po nějakém čase jsem se vyučil tesařem ve Würzburgu. V roce 1981 jsem se oženil s českou dívkou Danielou. Po dalším roce se nám narodila holčička Judith.

výstřižek dobového novozélandského tisku o příjezdu imigrantů z Československa.jpg
                                Výstřižek dobového novozélandského tisku o příjezdu imigrantů z Československa

V Německu jsem nechtěl zůstat. Zkoušeli jsme vystěhování do Austrálie, ale byli jsme zamítnuti. Podali jsme tedy žádost na Nový Zéland na dovolenou. Musel jsem prokázat, že mám dost financí. Měl jsem naštěstí našetřeno. Turistické vízum bylo tedy vydáno. Měli jsme kontakt v městě Blenheim na Jižním ostrově, kde nás tito známí v březnu 1983 vzali k sobě. Imigrační úředník byl tehdy ve městě. Šli jsme k němu s žádostí o rezidenci na základě mé kvalifikace. To bylo zamítnuto. Podali jsme tedy žádost o azyl z humanitárních důvodů. Tentokrát jsme měli štěstí, díky vládnímu imigračnímu programu. Za pár měsíců jsem měl i pracovní vízum a povolení k trvalému pobytu. Koupil jsem pěkný pozemek u řeky z našetřených peněz a díky půjčce od banky jsem postavil náš první dům.

Od té doby uplynuly čtyři desítky let. Jednou jsem navštívil svou rodnou zem v letech 1996 -1997 a vyučoval angličtinu na různých školách. Udělal jsem si mezitím zkoušky pro kvalifikaci učitele cizích jazyků. Měl jsem napilno, neboť jsem vedl i večerní kurzy pro dospělé. Ale doma už jsem se cítil na Novém Zélandu. Po návratu na Nový Zéland jsem znovu začal stavět. Dnes vlastním několik domů a bytových jednotek na pronájem. První manželství s Danielou se bohužel rozpadlo. Jsem teď šťastný s druhou ženou Geraldine původem z Filipín. Celkem mám šest dětí, tři syny a tři dcery.“

Nový Zéland byl pro většinu našinců neznámou tečkou na mapě[47] (kopie).jpeg
Nový Zéland byl pro většinu našinců neznámou tečkou na mapě

 

Historik a politolog PhDr. Martin Nekola, Ph.D. vystudoval Filozofickou fakultu UK v Praze. Specializuje se především na československý exil po únoru 1948, problematiků krajanů a nedemokratické režimy. Vedle čtyř set odborných a populárně naučných článků publikoval i pětadvacet monografií, další připravuje. Zároveň je koordinátorem projektu The Czechoslovak Talks, shromažďujícím inspirativní příběhy Čechů ve světě.

historie Osudy Čechů ve světě
Autor: Martin Nekola
Hodnocení:
(4.8 b. / 13 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Eva Mužíková
Zajímavý přiběh.
Blanka Lazarová
Ráda čtu příběhy lidí, kteří se prali se svými ideály, představami a poté i skutečnostmi daleko od domova a často s tím, že se už nikdy do své vlasti nevrátí. Já bych to nedokázala.
Helena Přibilová
Navštívila jsem mnoho zemí světa (včetně Nového Zélandu), avšak nedokázala bych žít nikde jinde než ve své rodné zemi.
Lenka Kočandrlová
Teď jsem dočetla autobiografickou knihu od Jindry Tiché,která žila na N.Z. a učila tam na univerzitě. Dost zajímavé čtení. U nás v rodině emigrovali mí 3 sourozenci do NSR, a já ne,protože mám ráda svou zemi a nikde jinde bych žít nechtěla. Nebylo to tu až tak děsné,jak se dnes mnozí snaží vykládat. Mnozí chtěli hlavně mít ty hmotné statky,jako auta,věci spotřební elektroniku,oblečení,možnost cestovat, s politikou to nemělo nic společného.
Daniela Řeřichová
To je zajímavý příběh a já budu vděčna za další. Osudy lidí, kteří museli opustit svou vlast, jsou k zamyšlení a věřím, že jim jednou bude věnovat pozornost i naše kinematografie. Mám bratra, který po studiu hippologie v NDR pokračoval v tehdejším NSR a celá naše rodina byla kvůli tomu perzekvována, přestože s politikou jsme neměli nic společného. Dnes se stýkáme dle časových možností, ale domov již nemá v Česku.
Zuzana Pivcová
Vím o řadě známých lidí, kteří emigrovali, o některých jsem už nikdy neslyšela, jiní sem později pravidelně jezdili, někdo se nafukoval a dělal cizince na vyšší úrovni, někomu se stýskalo a někdo se vrátil. Bylo a je to velmi individuální. Jen jednou v životě, asi 8 let po Pražském jaru, mi přišlo na mysl, že jsem měla utéct, ale to bylo z důvodu udání a obavy, co bude dál. V životě jsem byla opravdu, když to sečtu, tak pomalu už tak 3 roky, v NDR a pak ve Spolkové republice, alenikdy jsem nenabyla dojmu, že jsem tam doma nebo že bych tam mohla žít.
Oldřich Čepelka
Hořkokrásný příběh, málokdy vidíme takový, vykreslený do přesvědčivých detailů. Ten pán nejen že odmítl žít pod kamenem, ale měl dost odvahy a elánu, aby si zařídil život podle svého a prosadil se tak, aby měl spokojený život.
Pavlína Vavříková
Vždy jsem obdivovala, jak se mnohým českým občanům, kteří z nejrůznějších důvodů odešli z Československa, podařilo v zahraničí prosadit. Nejen najít si práci, ale i něco dokázat - v řemesle, umění, vědě.
Jiří Dostal
:-) Politická propaganda s jednou zásadní chybou v příběhu 68. roku je dnes omšelá, ale co s ostatním? :-)
Svatava Páleníková
Můj spolužák také emigroval a dostal se až na Nový Zéland. Dokonce jsem od něj měla po roce 1989 pozvání, ale pak onemocněl manžel a už k cestě nedošlo. Posledni léta už na něj kontakt nemám, nevím, zda co se se stalo, zda ještě žije.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 51. týden

Advent a vánoční zvyky v Česku i ve světě. To bude tématem vědomostního kvízu tohoto týdne.