Češi na Novém Zélandu po srpnu 1968 a příběh emigranta Antonína Slováka

Zajímavý přiběh.

Ráda čtu příběhy lidí, kteří se prali se svými ideály, představami a poté i skutečnostmi daleko od domova a často s tím, že se už nikdy do své vlasti nevrátí. Já bych to nedokázala.

Navštívila jsem mnoho zemí světa (včetně Nového Zélandu), avšak nedokázala bych žít nikde jinde než ve své rodné zemi.

Teď jsem dočetla autobiografickou knihu od Jindry Tiché,která žila na N.Z. a učila tam na univerzitě. Dost zajímavé čtení. U nás v rodině emigrovali mí 3 sourozenci do NSR, a já ne,protože mám ráda svou zemi a nikde jinde bych žít nechtěla. Nebylo to tu až tak děsné,jak se dnes mnozí snaží vykládat. Mnozí chtěli hlavně mít ty hmotné statky,jako auta,věci spotřební elektroniku,oblečení,možnost cestovat, s politikou to nemělo nic společného.

To je zajímavý příběh a já budu vděčna za další. Osudy lidí, kteří museli opustit svou vlast, jsou k zamyšlení a věřím, že jim jednou bude věnovat pozornost i naše kinematografie. Mám bratra, který po studiu hippologie v NDR pokračoval v tehdejším NSR a celá naše rodina byla kvůli tomu perzekvována, přestože s politikou jsme neměli nic společného. Dnes se stýkáme dle časových možností, ale domov již nemá v Česku.

Vím o řadě známých lidí, kteří emigrovali, o některých jsem už nikdy neslyšela, jiní sem později pravidelně jezdili, někdo se nafukoval a dělal cizince na vyšší úrovni, někomu se stýskalo a někdo se vrátil. Bylo a je to velmi individuální. Jen jednou v životě, asi 8 let po Pražském jaru, mi přišlo na mysl, že jsem měla utéct, ale to bylo z důvodu udání a obavy, co bude dál. V životě jsem byla opravdu, když to sečtu, tak pomalu už tak 3 roky, v NDR a pak ve Spolkové republice, alenikdy jsem nenabyla dojmu, že jsem tam doma nebo že bych tam mohla žít.

Hořkokrásný příběh, málokdy vidíme takový, vykreslený do přesvědčivých detailů. Ten pán nejen že odmítl žít pod kamenem, ale měl dost odvahy a elánu, aby si zařídil život podle svého a prosadil se tak, aby měl spokojený život.

Vždy jsem obdivovala, jak se mnohým českým občanům, kteří z nejrůznějších důvodů odešli z Československa, podařilo v zahraničí prosadit. Nejen najít si práci, ale i něco dokázat - v řemesle, umění, vědě.

:-) Politická propaganda s jednou zásadní chybou v příběhu 68. roku je dnes omšelá, ale co s ostatním? :-)

Můj spolužák také emigroval a dostal se až na Nový Zéland. Dokonce jsem od něj měla po roce 1989 pozvání, ale pak onemocněl manžel a už k cestě nedošlo. Posledni léta už na něj kontakt nemám, nevím, zda co se se stalo, zda ještě žije.