Problém single seniorů: Nemají s kým mluvit, což poznamenává jejich psychiku

Nevím, zda někdy někdo dělal průzkum psychiky osamocených lidí. U mojí maminky jsem pozorovala, že když jí umřela poslední kamarádka, začala se kamsi ztrácet. Špatně slyšela a navíc nikdy nebyla nijak společenská. A i když jsem k ní často jezdila a chodili za ní i další sourozenci, objevila se demence a rychle se to zhoršovalo. Vzala jsem si jí k sobě domů, to hodně pookřála. Chodili k nám vnoučata, dcery, pořád se něco dělo. Ale pak se uzavřela do sebe a nechtěla žít. Chápala jsem ji, všichni sourozenci zemřeli, kamarádky taky...Odešla, když jí bylo 93 let, ale poslední rok spíš živořila než žila. Upnula se k tomu, že chce zemřít. Bylo to smutné a náročné.

Jsem vdovou už víc než 20 let. Až do března letošního roku jsem neustále externě prováděla výzkum trhu pro dvě tazatelské firmy. Takže mou častou náplní bylo vyhledávat různé pro mne neznámé respondenty nebo respondentky a ptát se jich na různé zadané otázky a hlavně jim naslouchat. Ovšem velmi často jsem měla delší depresivní období, kdy se mi ale vůbec nechtělo mezi lidi - ale byla to moje povinnost a tak jsem musela vyjít ven. Můj syn se třeba občas diví, že dokáži oslovit neznámé lidi jak na ulici, tak v dopravních prostředcích. Já na tom nevidím nic divného. Mobil si nechávám doma a venku si užívám pozorování přírody a popovídání s lidmi. Při práci na zahradě mám na povídání dobré sousedy a když přijdu domů tak si zase velmi dobře užívám svého klidu. Ale naprosto souhlasím s paní Miroslavou R. - že život nejsou jen radovánky, někdy je to pořádná tíha. A toto všechno vím i od těch mnoha dobrých neznámých lidí, které jsem v průběhu let oslovovala - pro mnohé jsem byla jejich naslouchající vrbou. A naopak zase já, když byl život pro mne obrovským balvanem - jsem si vzpomínala na ty mnohé s ještě většími nepředstavitelnými kameny. A jen tak jsem dokázala ten svůj balvan pokorně nést a velmi často a dlouho s šátkem na hlavě namočeným ve studené vodě jeho tíhu mírnit a u svého deníku nebo počítače se alespoň trochu "vypsat".

Pokud člověk může, nemá se vyhýbat druhým lidem, aby nebyl osamělý mrzout.

Smutný článek. Ještě že jsou tu optimistické diskusní příspěvky Danky Rokytové a Evy Kopecké. Mně se také stalo, že jsem ovdověl a v prvních měsících jsem byl skutečně hodně "vykolejený" a vlastně jsem ani nikoho nechtěl vidět, ale postupně se vše usadilo a nyní žiji naplno. Přátele mám jak mezi mužskými, s nimiž je pěkné poklábosit v hospodě při pivě nebo nad podobnými koníčky, tak mezi ženskými, ať už to byli našimi kamarádi a kamarádky, s nimiž jsme ještě za života manželky společně cestovali, tak i mezi těmi, s nimiž jsem se setkal v mé snaze nezůstat "nepárový" a najít si přtelkyni. Zkrátka život skýtá mnoho možností a chce je jen chytnout za pačesy. A platí to též pro navazování kontaktů a přátelství, a zkrátka a prostě nezavřít se a nezůstat sám...

Smutná pravda. Cítím to také. proto vyhledávám společnost přátel.

Vždy se zájmem čtu vaše názory na každý článek, všechny. Obvykle je v nich hodně zkušenosti, často i moudrosti. Ráda se s vámi ztotožňuji a teď se mi to stalo u Evy Kopecké. 100 % shoda, vyváženost je důležitá i dříve, ale ... to ještě moc neposloucháme naše tělo.

Nedá se nic dělat, na stáří sklízíme, co jsme zaseli. Kdo žil uzavřeně, těžko v poslední dekádě nasbírá kupu nových kontaktů a aktivit. Chce to od všeho trochu, rozumně, není potřeba mít dny nabité ani ten den jeden jako druhý proklepat od ničeho k ničemu. Trochu pohybu, trochu užitečné práce, pár spřízněných duší. Ono sil bude ubývat a odpočinek je taky potřeba. Ne jenom v té poslední dekádě života.

Je dobře, když se poštěstí nepostrácet na cestě životem přátele ze školních let, že zaměstnání ...

Hezký optimistický příběh na závěr, jenže doba, kdy žije člověk sám a nemůže nikam, ani do toho obchodu, prostě přichází, je to přirozené, život nejsou jen radovánky, někdy je to pořádná tíha. Dokud má zestárlý člověk u sebe domácího mazlíčka a rodinu na dosah, je to ještě dobré. Potřebujeme kvalitní domovy pro seniory a pak se ukáže, jak si jako společnost vážíme lidí, co už v životě něco vykonali. Zatím to tak není.

Pokud člověk nechce zůstat sám musí vyhledávat společenské kontakty jiná možnost není, ony samy za ním nepřijdou.