Co by tomu řekli lidi?

Nic se nemá přehánět. Když slyším na ulici běžnou mluvu náctiletých, tak si říkám, že podobnou větu asi nikdy neslyšeli a vůbec by nebylo na škodu, kdyby jim vnitřní hlas napověděl, co "tomu lidi říkají".

Ještě jednou děkujeme. Lído, vždy tě rád na íčku vidím.

Přidávám se k ostatním. Na tuhle větu mám doslova alergii. Moje maminka ji používala jako berličku. Měla bechtěreva, chodila v předklonu. Když jsem jí lákala na zahrádku a nebo nabízela, že půjčím vozík a projedeme se městem, argumentovala "co by tomu řekli..." a že by na ni koukali. Tenkrát jsem už nevydržela a řekla jí "Jó? a kdo z těch lidí ti pomůže, až budeš někde ležet? " Ale stejně mi to nebylo nic platné, "oni" pro ni byli výmluvou.

Pokud vás nikdo nepomlouvá, tak nejste pro nikoho zajímaví. Já jsem asi zajímavá byla , ale pomluvy mně nikdy nerozhodily. Pomluva je vlastně velká závist.

Oblíbená věta mojí matky. Která mi znepříjemňovala dětství a mládí. Jako dospělá jsem se už uměla ohradit. Lidi, které asi měla na mysli, mi byli smýšlením zcela cizí. Jde totiž o lidi, kteří nemůžou mít nic na práci, než starat se o druhé. Tedy drbny a pomlouvači. Mezi nimi nemám spřízněné duše. Ani já nejsem taková, nestarám se, co dělají druzí. Proč se někdo cizí stará o mě? Tedy jsou mi takoví jedinci jedno. Zpočátku se jí párkrát povedlo mě skutečně znejistit. Ale pak jsem matku chudáka několikrát vyvedla z konceptu. Byla jsem poměrně spořádané dítě,nikam jsem nechodila, byla držena zkrátka i v mládí. Kdo tomu co říkal, fakt nevím. A když jsem se zeptala.... který lidi...? ...tak ona chudák nevěděla. Jak jsem viděla nejistotu, hned jsem byla na jeho koni. Tak mi řekni, kdo a já se jich půjdu zeptat. V jejich očích jsem už viděla pomalu strach....ona by se i šla zeptat a dělat mrzutosti...a už si dávala na tuhle větu bacha. A začala formulace měnit. Jako třeba...souswdka Nováková mi říkala, že k nám s malým málo chodíš. Musíš chodit častěji. Jen jsem se usmála. Vyjít s miminkem z okraje sídliště a zaplout místo pobytu venku do vchodu na konci sídliště, jaký by to mělo smysl? Matka nevěděla. Tak jsem chodila ve stejné frekvenci. Sousedka si zřejmě zvykla. Chápu, že se ženskými zdrbala kdekoho,takže mezi těmi řečenými lidmi musela být jako doma. Naposled přišli lidi na přetřes před 18 lety. Prosimtě, ty od něj klidně odejdeš a ještě se rozvedeš. V tomhle věku! Co tomu řeknou lidi? S klidem svých 45 let jsem se na ni podívala a upřímně ji v duchu politovala. Jen já věděla, že ten odchod měl přijít dávno a že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem za život udělala. A tu smeč jsem s elegancí vybrala. ,,Je mi to úplně jedno." Musela i ona že mě cítit tu sílu, odhodlání a asi poznala, že umím být rozhodnější než ona sama. To jsme spolu o lidech...těch anonymních, schovaných za záclonou, poslouchající za dveřmi či pídících se po věcech, po kterých jim nic není...mluvili naposled. Obě jsme se ustálily. Ona už to neříká a já se tím nezabývám.Co ti její lidi povídají dneska, to je mi skutečně jedno....

Ani náhodou!

u nás doma se říkalo - aby nás nepomluvili... brr, naštěstí už to mám za sebou :)

Co by tomu řekli lidi? Tato věta mě v dětství a mládí bohužel neminula. Dodnes mám na ni alergii.

Snad ne přímo, co by tomu řekli lidé, ale takové : to se nehodí, to není vhodné, v tom duchu to u nás bylo hodně. A každá akce budí reakci, takže mě to spíš vedlo k opaku. Ale už dávno je mi jedno, co jiní, co lidé kolem, jen abych proboha nebudila pozornost, nebyla výstřední nebo nějaká neukázněná. Mám už opravdu věk na to, abych byla s tím, jak vypadám, jak myslím, co dělám, ve vnitřním souladu. Oběma děkuji za hezký podnět.

ZIVOTNI PRAVDA ZIVOTNI MOTTO KAZDY PODLE SVYCH ZKUSENOSTI ...DIKY