Výhody elektrokola jsou obecně známé, ovšem stále drtivá většina lidí žije v přesvědčení, že elektrokolo jezdí samo nebo s jen malou námahou, což není vůbec pravda.
Na otázku, zda neuvažuji o koupi elektrokola jsem donedávna odpovídala: "Já a lelektrokolo? Co tě napadá, ani náhodou, nikdy, budu šlapat za svý... " Jenže, jak se říká: "nikdy neříkej nikdy" a tak došlo i na mě, celoživotního sportovce. Náhodou jsem narazila na video, kde profesionální bikeři testovali horská elektrokola a se zájmem sledovala jejich hodnocení. Napadlo mě, že bych si podobného "e-horáčka" mohla pořídit kvůli naší kočičce Medvídkovi, poněvadž ho mám v plánu vozit s sebou v přepravce na nosiči nebo ve speciálním kočičím batohu.
Jezdím téměř každý den na zahradu do Děčína, což je od našeho domu přesně 17 250 m. Cesta vede přes kopce, převýšení 502 m na prvních osmi kilometrech, druhá polovina téměř bez šlapání. Na normálním trekovém kole cesta trvá přes dvě hodiny a s Medvídkovskou zátěží bych musela velkou část tlačit, takže to tipuji na 2 hodiny a půl, možná více.
Zvážila jsem všechny plusy, mínusy a koncem února koupila elektrokolo. Proč už v únoru? Poněvadž kolo, které jsem si vybrala, měli ve velikosti S skladem jen jedno a pokud by mi ho někdo "vyfoukl", musela bych čekat minimálně rok. Ostatně v současné době není nikde na skladě, možná je pouze předobjednávka. S novým e-horáčkem se začínám postupně sžívat a jsem maximálně spokojená, neboť nabízí úplně jiné možnosti než normální kolo, nehledě na úsporu času. Poslední cesta na zahradu do Děčína mi trvala pouhých 50 minut a při cestě tam i zpět jsem vyčerpala jen jeden dílek přípomoci! Letěla jsem jako o život, až mě pálily stehenní svaly, příště chci čas zkrátit na 45 minut. Plány mi trochu překazil Medvíkův zdravotní stav, protože mu zjistili alergii na životní prostředí, konkrétně na pyl a tak musíme se společným cestováním nějaký čas počkat.
Moje elektrokolo má motor Bosch, který při použití režimu eMTB dynamicky „přepíná“ mezi Tour a Turbo, z čehož jsem byla ze začátku úplně v šoku, že může něco takového existovat. Mezi další skvělé věci, jež si nemohu vynachválit, patří automatická sedlovka, fungující na principu páčky upevněné na řídítkách. Při jejím zmáčknutí sedlovku vysunu nebo zasunu dle aktuálních potřeb a zvládnu jakýkoliv terén aniž bych musela zastavit.
Jediný problém, který jsem zaznamenala, je robustnost elektrokola. Při manipululaci s ním se cítím neohrabaná a působím jako slon v porcelánu, což předpokládám, že se časem zlepší.
Všem škarohlídům, kteří mi napsali opovrhující komentáře, že jsem se snížila k elektrokolu, vzkazuji, že nevědí, o čem je řeč. Ať zkusí a uvidí . . .