Od svých 8 let do 33 let jsem hrál fotbal závodně. Na nižší úrovni. Potom jen rekreačně. Přes šedesát let. Před dvěma lety se mně začala pravá noha křivit. Jednoho dne mě manželka upozornila, že se mi noha začíná odchylovat od osy. Tak jsem mazal k místnímu ortopedovi. Poslal mě na rentgen a povídá: „Máte v pravém koleni artrózu“. Je zničené, proto navrhuji endoprotézu“. Odpovídám: „Pane doktore, vůbec se nedivím. Levá noha mi sloužila ve fotbale pouze jako podpěra“. Objednal mě na operaci, která měla být až za tři roky. Prý nejsou termíny a pacientů je hodně. Lékař se jmenuje MUDr. Dupal. Jak jsem se dozvěděl, tak některé operace „zdupal“. Tak k tomu ne. Chci ještě 10 let aktivně sportovat!
Ve škole nám dělá jeden starší pán revize elektrických zařízení. Dal jsem se s ním do řeči o svých problémem s nohou. Poradil mi, že jeho známá si nechala dělat výměnu kolene u profesora Pavla Dungla na Bulovce v Praze. Prý je velmi spokojená. Je to machr. Operoval prezidenty. Klausovi měnil kyčelní kloub a Zemanovi zachránil prsty na nohou. Také byl v televizním pořadu „Mistři medicíny“. Objednal jsem se k němu. Při vyšetření mi říká: „Jak jste až z Opavy na mě přišel“? Odpovídám: „Jste dobrý, pane profesore“. Zasmál se. Operace byla za pár měsíců. Po operaci kolene to bolí. Mě to bolelo dva měsíce. Bral jsem dvakrát denně prášky na bolest. Jenže přesto mě noha ukrutně bolela, tak jsem hlasitě v noci sykal, že jsem vyhnal ošetřující ze sesterny. Bylo mě v noci slyšet až ven. Sestra mi nakonec píchla do zadnice opium a byl pokoj. Hned po operaci byla rehabilitace na lůžku. Bolelo mě lýtko. Poslali mě na sono a zjistili trombózu. Další komplikace. Píchání léků do břicha několikrát denně na zředění krve. Dostal jsem se z toho a syn mě autem v poloze vleže odvezl domů. Prý jsem tam vypadal jako v ponorce. Následovala další rehabilitace a vše v dobré se obrátilo. Lékař odvedl skvělou práci. Dokonce mi tam vložil sportovní náhradu. Je to již skoro dva roky a já hraji tenis, ping-pong, nohejbal, jezdím na kole, fotbal jen v bráně a chodím do 20 km. Každému vřele doporučuji, aby se nebál a šel co nejdříve na operaci. Určitě se mu uleví a bude mít kvalitnější život. Je však nutné si operatéra vybrat kvalitního.
Teď se vrátím k meritu věci. Myslel jsem si, že zvládnu ujít pouze 15 až 20 km. Podle toho jsem trasy plánoval. Mám v sousedním městě kamaráda ze střední, s kterým se občas courám po okolí i dál. Tentokrát vymyslel, že pojedeme do blízkého polského města a z něj půjdeme pěšky opět k nám. Prý je to 15 km a mé umělé koleno to hravě zvládne. Brzy ráno v sobotu jsme vlakem vyrazili. Tři chlapi s dobrou náladou, která nám nevydržela. Prohlédli jsme si historickou slezskou Nysu. Její náměstí, kostely a brány. Mě se chtělo na malou, tak jsem hledal blízké restaurace. V parku jsem to nechtěl vypustit. Všude měli otevřeno až od 11 hodin. Ptám se místního: „U nás jsou v tu dobu už někteří chlapi opilí. To se u nás říká, že vy Poláci chlastáte“? Nakonec mě zavedl do pivnice, která byla jediná otevřená.
Vyrazili jsme z města po modré značce, která se klikatila kolem Nyského jezera. Přehradu postavili Němci začátkem minulého staletí. Nádherná příroda a cyklostezka mezi stromy. Najednou jen silnice. Chlapi měli jiné tempo a já šel v jejich stopách. Nakonec jsem ze značky sešel a osm kilometrů jsem se vláčel po frekventované silnici. Někdy jsem musel skoro uskočit do příkopu. Zpět se nedalo jít a žádný veřejný dopravní prostředek k našim hranicím nejel. Mířil jsem nejkratší cestou ke hranici. Nakonec jsme se dostal k poslední polské vesnici, kde ještě 4 km jsem šel po naší silnici, která vedla po hranici do místa určení. Zkoušel jsem i stopovat. Nikdo skoro sedmdesátiletému muži nezastavil, ani Polák ani Čech, i když mi vyčerpání čouhalo ze tváře. Bylo mi divné, že to má být jen 15 km. Podle času jsem měl být již v cíli.
Nakonec jsem dorazil jen o ¾ hodiny za nimi. Seděli již v Modrém jelenu a večeřeli. Nasupený rozrazím dveře penzionu a od stolu za mnou vyletí Ivo, který výlet plánoval. „Jindro ty mě asi zabiješ. Podle GPS to bylo 30 km a nás bolí nohy“. „Platíš dnes útratu a bude Ti odpuštěno“. Odpovídám. Vidnavsko je zapomenutý kout v pohraničí, ale s krásnou přírodou a památkami. Je to vidět i podle cen. Týden před tím jsme se ženou byli v Adršpachu, kde koprovka s vejcem stála 200,- Kč. Tady jste všechny jídla pořídili do stovky. Druhý den nás čekalo ještě 15 km do kamenického města Žulová, kde jsme sedli na vlak a jeli domů. Na základě výše uvedené skutečnosti mohu plánovat trasy již do 30 km!
