Irena (67 let): Ze snachy se po svatbě stala semetrika, ale syn to nevidí

Zkrátka a dobře, záleží na úhlu pohledu. Dokud si každý sám "nenatluče hubu" neuvěří a kdo si ji dosud nenatloukl, bývá haštěřivý, nebo-li kritický ke všemu, co není dle jeho gusta.

Paní Stejskalová, jste možná zaskočená obsahem některých komentářů. V mnoha z nich se hovoří o vlastních zkušenostech, v některých s vámi souhlasí, v jiných se snaží podívat se na problém realisticky. Každý rodič se musí smířit s faktem, že jeho dítě/děti půjdou svou vlastní cestou. Váš syn je dospělý, svéprávný, a pokud svoji situaci neřeší, má k tomu pravděpodobně své důvody včetně akceptování požadavku manželky bydlet mimo vámi vybudovaný dům. Svůj názor mu můžete říci, ale to je asi tak všechno. Měla byste se v duchu přestat užírat situací a začít myslet na sebe. Vydejte se tam, kde to neznáte – do zahraničí k moři, do hor, do měst, do muzeí, jeďte lodí, leťte balónem, prozkoumejte jeskyně, napište povídky,… Kdoví, kolik toho na světě ještě máme vyměřeno?!

To tykání a oslovování jménem je taková,řekla bych americká móda nejen z filmů a v Čechách se tak neříkalo.Po svatbě se oslovovalo mami,tati nebo babi,dědo,když byly děti.Můžu Vám říci,že po svatbě mě to vyrazilo dech,když snacha přišla s oslovováním jménem a že matku a otce má jen jednoho. Jsou věci co se mě nezdají,ale mlčím.

Bydlet v jednom i kdy dvougeneračním domě vyžaduje kompromis jedné i druhé strany. Vše má své plusy i mínusy. Ale bez vzájemného respektování soukromí druhé rodiny by i u nás nutně muselo docházet ke kolizím. Naštěstí moje snacha je velmi ohleduplná a já zase nelezu každý den na návštěvy. Přijdu když mi pozve třeba na kávu a nebo zase já jí.

Já nevím, proč by snachy měly opakovat naše chyby když můžou manžela přistrčit k nějaké aktivitě. Můj muž mi nepomáhal, syn se snachou si práci rozdělují a já to považuji za správné. Že na můj návrh syn odpoví - až se domluvíme spolu - považuju za úplně správné. Oni jsou teď samostatná jednotka. Jestli je snacha takový sobec, jak to tchyně líčí, tak ať děti radši nemají, přineslo by to jen problémy.

Milá Elo, vždyť o tom je právě celý náš portál... i všechny ostatní... celý internetový vesmír!!!!!!

Milá Ireno, ani nevíte, jak vám rozumím... Jsem ve stejném věku a stejně jako vy matkou jediného syna. Téma, které jste otevřela, je téměř identické s tím, které jsem probírala a srovnávala s ostatními několik let. A dělám to vlastně pořád. Chlapi jsou v tomhle směru mnohem méně komplikovaní než my, mají štěstí, že tenhle problém zdaleka tak neprožívají a většinou vztah se zetěm neřeší ani v případě jediné dcery. Když jsem teď dočetla všechny komentáře, neviděla bych to ani tak jako pranýř (15:25), ale jako průřez osobními zkušenostmi, ve kterých dominuje rovněž zmíněné heslo "žij a nechej žít" (15:35). Všichni totiž mají v něčem (svou) pravdu. Nechci se opakovat, protože přesně o tomhle jsem napsala na Íčku tak trochu bilanční a sebezpytný článek s názvem „Díky, tati…“ Nevím, jestli vám to pomůže, ale přečtěte si ho. Musela jsem si totiž ošklivě zlomit nohu, abych si uvědomila, že některé moje představy a požadavky byly trochu přehnané a že mojí hlavní motivací musí být štěstí mého syna s ženou, kterou si vybral. Ať už to bylo mým celkovým oslabením nebo rozhodnutím změnit něco v sobě, moje snacha je teď zase stejně báječná, jako byla kdysi na začátku. A možná celým tímto procesem získal náš vztah ještě novou, mnohem cennější dimenzi. Tak neztrácejte naději, netlačte na pilu a věřte, že se vše zase v dobré obrátí, pokud se o to pokusíte. A věřím, že to dokážete i bez fatálního úrazu. Držím vám pěsti!

třeba to tak není, ale mě teď přišlo, že na snachu žárlíte :(

Paní Ireno, docela vás chápu. Naše budoucí snacha bývala putička, syn ji chránil a spoustu věcí zařizoval pro ni. Oba tady studovali, ona prakticky přes týden bydlela u nás ( v paneláku, v synově pokoji) a večer si zabrali kuchyň a společně vařili. V pátek odjížděli k jejím rodičům. Na to jsem se vždycky docela těšila, ale vycházely jsme spolu dobře. Dokončili studia a odstěhovali se do svého. Po pár letech jsme se dočkali i vnoučka, to byla radost! ( máme ještě dceru a od ní dvě starší vnoučata) Ale ukázalo se, že syn se po příchodu z práce ( má svoji firmu, ale nějakou dobu ještě pracoval i jinde) musí starat o dítě, jezdí s ním k lékaři, byl často utahaný až běda. A dovolenou vymýšlela snacha, prosadila zahraničí, kam třeba jeli autem a hádejte kdo řídil? Nabádala jsem syna, aby si s manželkou promluvil a vysvětlil jí, že nemůže dělat všechno sám. Já vím, starat se o malé dítě není lehké, starala jsem se o dvě a manžel, i když doma hodně pomáhal, jezdil často na montáže a pak bylo všechno jenom na mně. Zdá se, že snacha, ač navenek neprůbojná, má železnou vůli a syn, bohužel, často ustupuje. Asi chce mít klid... Můj muž také ledacos odkývá, aby byl klid a za chvíli o tom neví :-). Ale doma máme, a vždycky jsme měli, myslím, práci spravedlivě rozdělenou. Také nám vadí, že sebou syn nechává zamést, ale nemluvíme jim do toho, ani se tím nijak netrápíme. Teď, když je malé dítě, stejně nejsou na místě nějaké rozbroje a doufám, že se to usadí. Vnouček začal chodit do školky, snacha na zkrácený úvazek do práce, tak snad bude líp.

Ještě jsem si vzpomněla na svůj život v prvním manželství. Slepě jsem věřila své matce a všechno jí říkala. Jenže ona pak vyčítala mému muži. Ten si to nenechal líbit a mstil se mně i dětem. Nakonec jsem se rozvedla. Ve svém druhém vztahu nic matce neventiluji. Vše si řešíme spolu a máme svatý klid.