Přemýšlení seniorky: Minulost je stará dáma

Každý se na stejné období díváme jinak.70.léta bylo druhé nejodpornější období komunistického vládnutí.Strana opět ,s pomocí cizích tanků ,uchopila pevně otěže moci.Zbavila se třetiny své členské základny,lidi přišli o svá místa a skončili na těch nejhorších pracovních pozicích.V tomto marasmu se spousta lidí uchýlila do vnitřního exilu.Do rodiny,zahrady,chaty.Ti mladí zakládali rodiny protože neměli jinou perspektivu.Ženatý člověk měl větší šanci získat byt,získal novomanželskou půjčku a bezdětní měli také větší srážky ze mzdy.Tehdejší ČSSR měla druhý nejnižší věk prvorodičky hned za východoněmeckou NDR.To nebyl důvod k oslavě.

Smrt, na rozdíl od života, máme jistou každý, proto dávám přednost nejistotě.

..... :-) ta čeština - a později, už s manželem, domek.

Na rozdíl od Lenky Kočandrlové jsem si nenechala o vlastním bydlení zdát, ale se zodpovědností za svůj život, k čemuž jsem byla rodiči vedena jsem si svépomocí a samozřejmě s pomocí rodičů postavila "startovací" bydlení a později, už s manželem domek. Mladým neradím, neboť jejich život nežiji, stejně jako oni nežijí ten můj.

V téhle době bych chtěla být znovu mladá. Vím, že to nelze, ale už jen pro ten pocit, že jsem, stojí zato žít, neboť i v mém věku zažívám "poprvé". Ani mladá jsem neměla žádné jistoty. Co mnozí považovali a považují za jistoty, jsou pouze plané sliby k ohlupování.

V článku je pěkná věta: ,,Může být napínavé prozkoumat tajemství života seniora." Zkoumám každý den a není to špatné :-) Stále nám, píše paní autorka, chybí návody. Dle mého názoru nechybí, neseme si je s sebou celý život, jen o nich někdo neví, nebo jim nerozumí.

Zatím si vůbec nepřipouštím to nehezké slovo "naposled". Dokud můžu užívám si zaslouženého důchodu, raduji se z maličkostí. Stárneme všichni stejně, den po dni. Rozdíl je jen v tom, že někdo toho zdraví má více a tím pádem si může více dovolit co se pohybu týká. S tím ale nikdo nic nenadělá, osud má každý z nás jiný. Když jdu spát vždy se těším na další ráno.

V téhle době bych ani nechtěla být mladá. Chybí taková nějaká jistota toho,že se nic moc nebude měnit,že je dáno určité nastavení života do budoucnosti. Za nás se dával úrok za to,že jsme měli peníze na účtu,dnes se možná bude muset platit pálka za předčasné splacení úvěru. My jsme věděli,kde máme doktory - obvoďáka,zubaře, dnes ??? Do školy jsme chodili tam,kde jsme bydleli, na gympl nebo na vysokou nevzali každého,jako je to dnes. Po maturitě jsem šla ještě na nástavbu a pak hned makat,chtěla jsem být nezávislá na rodičích.Ovšem o vlastním bydlení jsme si tak leda mohla nechat zdát.No a o cestování : to by bylo na delší psaní. Nedivím se,že se mladým dnes nechce pracovat od - do, chtějí si to mládí hodně užít,někdy až moc. My měli takovou nějakou větší zodpovědnost : něco si našetři,až pak můžeš kupovat. Neumím si představit,že by měli mladí v práci jen 14 dní dovolené,jako měli my až do 25 let....Je škoda,že mladí nechtějí naslouchat dobře míněným radám,dnes je trend chudáků hloupých důchodců,co naletí na kdejaký švindl a ničemu už nerozumí....

Paní Lenko, v závěru článku posíláte výzvu mladým a nabízíte pohled na vítr ve vlasech spokojených seniorů. Téma "mladá generace" mě k filozofování neláká už delší dobu. Jejich cesty ke šťastné budoucnosti jsou závislé především na nich. Ale nejen na nich, i na nás seniorech, zda uděláme ještě něco pro to, aby vůbec nějakou budoucnost měli. Aby i oni mohli ve stáří napsat, cituji Vaše slova: "Tak se dobře dívejte, ať vidíte, že si konečně umíme užívat vítr ve vlasech."

Paní Lenko, podle dělení, které tu uvádíte, jsem ukončila rané stáří a vstupuji do toho vlastního, čili skutečného. No, včera jsem šlapala pár kilometrů na hrad a dnes mě bolí nohy. Ale k zamýšlení, kolik mi ještě zbývá času nebo jestli to bylo moje naposled, mě to nepřimělo.