Přemýšlení seniorky: Minulost je stará dáma

Už dvacet let si užívám důchodu. Nic nemusím, dělám jen to, co chci. Vstávám kdy chci, odpočívám kdy chci. Hodně cestujeme, vnoučata nás mají ráda, zdraví zatím slouží. Co víc si přát? Jen ještě pár let ....

V lecčems souhlasím s V. Halátovou. Taky mi už dost vadí jak se věčně omílá stáří a navíc lidmi, kteří o opravdovém stáří toho ještě moc nevědí. Dnešním mladým lidem je úplně jedno, co bude až budou v našem věku, což je mi taky jedno, protože už tu nebudu.

Každým rokem více a více stárneme. Tak se tomu děje už od narození. Tak si užívejme jak nám zdraví dovoluje a neřešme co bude. Žijeme nyní, co bylo neovlivníme, co bude nevíme.

Paní Halatova děkuji, sdílím váš názor .

Já nevím, ale články paní Novákové jsou pořád a dokola stále plné nářků nad stárnutím a to jí je, jak jsem z textu vyrozuměla, teprve 65 let a zdá se, že jí dráždí mladá generace...já se v tomto shoduji s reakcí paní Halátové v 8:53 a rozhodně nechci, aby mi naše děti "splácely účty"...jediné s čím v článku souhlasím, je: "Že když je všechno zadarmo, jako kdyby to ztrácelo skutečnou hodnotu"...proto jsem pro zavedení školného na vysokých školách, ale nechci slyšet ten řev, až by to někdo skutečně navrhl...:-)

Každá doba, každá etapa života má své klady i zápory. Hodně věcí může člověk ve svém životě změnit, či nasměrovat jiným směrem,pokud mu dosavadní nevyhovuje. I mladí se hledají, tápají, vyzrávají. My zralí věkem, zase se snažíme žít tak, jak to odpovídá naší povaze, zdraví, prostředí, ve kterém žijeme. Život je prostě jedno velké dobrodružství. A čas je neúprosný.

Že stárnu, pozoruji sama na sobě. A pravda , že co kdo dělal poprvé, na to se hezky vzpomíná, ale že to je nebo bude naposled , to mne fakt mrzí. Tak napumpuji kolo a projedu se stejně, jako jsem vytáhla po covidu brusle a šla na led, nebo si vyměnila s dcerou boty s lyžemi a sjela si kopec . To naposled je blbé slovo.

:-) Když je porozumění předstiženo názorem... :-)

Tady ty neustálé diskuse a úvahy o tom, jací jsou dnešní mladí, atd absolutně nesnáším. Dnešní mladí oddalují nástup do zaměstnání a založení rodiny? A co bylo tak úžasného na tom, že moje generace a tedy generace pisatelky, skončila školu; kluci šli na ZVS a v 21 letech se ženili a měli děti? Vysokoškoláci byli ženatí před skončením školy a už měli rodinu. A "včerejší" mladí si nevybrali špatnou školu? Kolik strojařů s VŠ diplomem pak dělalo cokoliv jiného, protože strojařina je vlastně nebavila? Kolik chemiků nepracovalo jako chemik? I tehdy ne každý, kdo vystudoval VŠ, pracoval potom v té samé odbornosti. Ostatně, na vysokou školu se nedostal každý, kdo o studium měl zájem. Byla snaha, aby co nejvíce lidí pracovalo manuálně. Po roce 1989 se učební obory povýšily na SŠ s maturitou, nástavby po SŠ se přesunuly na VŠ a jsou z nich bakalářské obory. Vysokou školu může studovat mnohem více lidí, než do roku 1989. Není pravda, že všichni studenti se nechávají živit rodiči. Moji synové, napřl, chtěli studovat. Tak studovali. Dostávali sirotčí důchod po otci a zbytek si vydělávali po různých brigádách přes agentury. Platy učitelů, ty bych pominula. Dávno jsou ty doby, kdy učitel patřil mezi obecní chudé. Učitelem bych sice nechtěla být. Ale při práci v softwarové společnosti jsem pomáhala zavádět mzdový software do škol. Do desítek škol. Vím, jak platy učitelé měli. Podle tabulek se jim každý rok od podzimu plat zvyšoval. A nebudu připomínat neustálé stávkování a zvyšování jejich platů. Mají, ať mají, ale atraktivita školství se tím nezvýšila. Do roku 1989 nemohl téměř nikdo nikam cestovat. Takové řeči - ale my jsme byli na Rujáně, my jsme byli v Bulharsku - ano s ROH, téměř zadarmo, na jednom místě. Já jsem dělala průvodkyni. Dostala jsem se do SSR, BLR a Jugoslávie. Ale se zájezdem, individuální zahraniční turistika téměř neexistovala. Moje děti mohou cestovat kam chtějí. Vydělají si a pak jedou, např. do Brazílie. A proč ne? Proč by měl mít můj syn ve 24 letech už čtyřčlennou rodinu? S tou už by nikam individuálně nevyrazil. Prostě viděli u svých rodičů jen práci, práci, starosti a občasné hádky o tom, co děláme s penězi, proč žijeme z ruky do úst. Já mladým neposkytuji finanční podporu, vychovala jsem je tak, aby se od 18 živili sami. A pokud nechtějí mít starosti o rodinu, je to jejich věc. Ne všichni z předchozích generací byli ženatí nebo byly vdané. Svobodných i tehdy bylo více než dost. Nakonec bych chtěla napsat, že nemám pocit, že mne děti pozorují, jak stárnu. Ony také stárnou. Takové klišé jako "podzim života" to mi způsobuje kopřivku. Do devadesáti mi zbývá hodně let, ale já o to, dožít se devadesátku, ani moc nestojím. Jak to bude, tak to bude. Když zemřu zdravá za rok, bude to pro okolí lepší, než když zemřu v devadesáti, když už od osmdesáti budu mít nějakou ze stařeckých demencí.