Když do češtiny, tak do češtiny: Metafora – Metonymie – Synekdocha – Epiteton – Protimluv –– Symbolika – Ironie – Personifikace – Přirovnání.
Kvůli větší srozumitelnosti úkolu jsem jednotlivé výrazy, se kterými se setkáváme na každém kroku, sestavila do fiktivního příběhu. Podotýkám, že v něm nenarážím na žádné skutečné osoby ani věci ani politickou situaci. Po jeho přečtení, pokud na to budete mít nervy, se vy sami rozhodněte, co z výše uvedených pojmů je co. Já už nevím ani jak se jmenuju. Mám v tom totiž pěknej guláš.
Pátek třináctého. Chčije a chčije. Slunce se má. Schovává se za mraky a nedělá nic, ale ona jde poprvé po mateřské dovolené do práce. Není žádné ranní ptáče, ale spíš noční sova. Když vychází ven, má ještě zalepené oči. Mžourá na sebe do výlohy. „No to je krása! Stará mladá hadr!“ Zrovna dneska potřebuje, aby byla jako ze škatulky a aby se i na ni usmálo štěstí. Bohužel venku v trávě nenašla ani jeden čtyřlístek a všichni kominíci se taky někam schovali. V dálce nad městem zahlédla horské hřbety s čepičkami sněhu. Zasnila se: „Na hřebenech musí být krásně. Tam se určitě směje aspoň Slunce. Jenže mě právě přeběhla přes cestu černá kočka. To zas bude den!“ Navíc jí dře jazyk v botě. Bolest jako blázen a pálí to jako čert. Zdá se, že se jí smůla lepí na paty. „To mi chybělo!“
Do práce nedorazila po svých, jak původně zamýšlela, ale vsadila na jistotu a jela MHD. Vyplnit listy vstupního dotazníku v přijímací kanceláři jí trvalo věčnost. Pak si vzal slovo její starý nový šéf. Sledovala ho ostřížím zrakem a byla jedno velké ucho. Řekl jí, že i jejich firmu kdesi tlačí bota a chtěl, aby jim vytrhla trn z paty. Spoléhá prý na její dobrou hlavu a zlaté ručičky. Měl z nové spolupracovnice šílenou radost, pochválil její rafinovaně jednoduché oblečení a popřál jí: „Zlomte vaz!“
Na stole už na ní čekala spousta práce. Musí se ale mít na pozoru, aby se nepředřela: „Jdu na jídlo,“ rozhodla se. „Auuu…Je tu bordel jako v tanku,“ vykřikla, když zakopla a všechno se jí vysypalo. Kdosi z toho málem umřel smíchy. Prý se nemá bát, je tam čistá špína. Jenže ona sama je teď špinavá jako prase. Rychlostí blesku se umyla a ve zbytku pauzy si pustila zprávy:
„Špičky státu se sešly s hlavami církve na půdě parlamentu, aby vyřešily moře problémů. Přičemž obě strany chtěly mít volné pole působnosti. Starý mořský vlk, ostříhaný na ježka, lstivý jako Odysseus a ožralý jak Dán, který se k nim přidal, si sedl do čela stolu. Hned bylo jasné, že jeho srdce věkem zkamenělo. I na většině přítomných byl znát zub času. Růžové brýle si sundali už dávno, takže vynikla skla jejich skutečných brýlí, která připomínala dna od jogurtů.“
Reportér pokračoval: „Větší polovina zúčastněných se zoufale snažila bojovat za mír, menší polovina nasadila zuřivou obranu. Někteří byli jasně zmatení a hlasitě šeptali. Nakonec mezi nimi zvítězila sametová revoluce a mnozí pociťovali hrdou pokoru, neboť podali brilantní výkon. Pro jiné byl výsledek spíš posledním hřebíčkem do rakve. Jako by do nich bacil hrom. Poté se rozhostilo hrobové ticho. Slova zamrzlá na rtech vyvolávala pachuť smrti. Je veřejným tajemstvím, že si vypili pohár hořkosti až do dna. Přesto měli žízeň, že by vyžahli celý rybník. Hladem už ale šilhali všichni. Snědli by i hřebíky. Třešničkou na dortu bylo proto občerstvení, k němuž si dali volské oko a čínu s rýží, servírované na stole pokrytém kvalitním damaškem. Jídlo bylo jedna báseň. Někdo snědl celý talíř, někdo vypil sklenici plzně a při jídle společně poslouchali Mozarta. Kdosi se ještě dožadoval kávy bez kofeinu, sójového mléka a ti militantnější zákusku z odpalovaného těsta. Dostali ale jen rakvičky se šlehačkou a věnečky.“ „Lepší než drátem do oka,“ poznamenala si v duchu na jejich adresu.
Ještě vyslechla informaci o tom, že pak přišel chlápek, který dělal do novin a chtěl, aby se Hrad vyjádřil k palčivým problémům. Společně všichni vyšli na balkón. Mysleli, že se venku sešlo celé město a bude tam hlava na hlavě a všichni budou řvát, až se hory zelenají, ale nebyla tam ani noha. Ani pravá levice. Uběhla spousta času, než jim došlo, že lidé za nimi nepřišli, protože jim neskočili na špek. Lhát se nemá a oni lhali, jako když tiskne.
A tak reportáž skončila jako když utne a ona vypnula rádio. Ač nechtíc, šla se zase zapojit do procesu, aby měla na chleba a na střechu nad hlavou. Musí přece živit několik hladových krků.
Nakonec se i její pracovní den nachýlil ke konci. Krátký růžový večer pomalu přešel do sametové tmy, když konečně dorazila domů. Mráz jí běhal po zádech, jakmile si vzpomněla, že ji odpoledne šéf požádal o ruku. Nechápala, co to do něj vjelo. Měl sice ještě plavý vlas, ale patrně mdlý rozum. „Ach jo. Bude s ním kříž. Z těhle jeho sladkobolných výlevů budu mít nervy jak špagáty,“ litovala se, když uléhala do postele a dělala si ještě seznam nesplněných přání. Byla k smrti unavená a připadala si stará jako Metuzalém.
Pod pláštěm noci zatím venku tančily sněhové vločky, které naštěstí ale nevytvářely sněhové jazyky, neboť je později nahradila temná bouře s provazy deště. Den skončil stejně jako začal. Chčilo a chčilo.
P.S. Na té hodině češtiny bych fakt být nechtěla.
