Vojenský spojovatel Frantík Rendl na divizní ústředně ve Slaném zachytil poplašnou zprávu. Když právě odposlouchával rozhovor plukovníka Keprta, takto Javor 21, dověděl se, že všichni vojáci – železničáři budou převeleni k Železničnímu vojsku. To se také v červnu 1963 opravdu stalo. Krutou ranou osudu byl vytržen z pohodlí ústředny. Zásluhou tohoto zařízení neměl za celý rok na hubě plynovou masku. Musel také opustit jisté úlevy a nerad se loučil s kamarádem telefonem. Nectil mosazný nápis POZOR, NEPŘÍTEL NASLOUCHÁ a vykecával se v noci celé hodiny se sestřičkami ve všech nemocnicích na okrese Kladno.
Při náboru si mohl vybrat práci posunovače na všech ranžírech po celé republice. Vybral si nádraží Praha Vršovice. Dostavil se tam už jako svobodník. Jako posunovač se ohlásil na nákladovém nádraží. A pak se odehrála následující příhoda. Major Žáček nervózně pobíhal po své provozní kanceláři. Dostal nesnadný úkol. Má zformovat nový vojenský útvar. Vznikají noví pétépáci, provozní oddíly železničního vojska. Dali mu to za krk. Postupně přicházejí noví vojáci a důstojníci. Teď stojí před majorem svobodník Rendl. Na stole před ním leží rozlepená obálka se dvěma barevnými fotografiemi. Na obou se tlemí fešácký železničář v letním vycházkovém stejnokroji. Má modrou košili s krátkými rukávy, zlaté nárameníky, modré letní kalhoty a černé předpisové polobotky. Na jedné fotografii má švihák modrou brigadýrku na hlavě a na druhé ji má v podpaždí. Za ním se rýsuje budova Hlavního nádraží v Praze. Na obou fotografiích by nebylo nic zvláštního, kdyby ten fešácký železničář nebyl právě vojákem základní služby!
,,Soudruhu svobodníku, víte co je to dezerce?“ táže se s přivřenými víčky rozčilený major. V mysli svobodníka se promítají dezentýři ze Švejka. ,,Kdyby tady byla nějaká basa, tak vás dám zavřít! Sakra chlape, můžete mi svůj čin zdůvodnit?“ dotírá major. Najednou to Frantíkovi došlo. Na procházce Prahou byl odchycen potulným fotografem. Nechal se vyfotit a fotky si dal poslat na vojenský útvar! Zapracovala však vojenská cenzura. ,,Soudruhu majore, potřebuji uniformu k výkonu povolání. Byl jsem totiž místo k posunu, zařazen jako výpravčí vlaků na stavědlo šest do stanice Praha Vršovice,“ hájí se delikvent. Nemůže prozradit, že slouží na nákladovém nádraží a že vůbec nepřichází do styku s cestující veřejností. K plné uniformě i se zlatými nárameníky se dostal pomocí zmatků ve výdejním skladu. Výpravčí dostal kompletní výstroj, i když na stavědle mohl sloužit třeba v podvlékačkách.
,,A proč jste jako voják základní služby chodil po Praze v podstatě v civilu?“ dotírá velitel. ,,Chci si, soudruhu majore, zachovat památku na tuto část vojny. Schválně jsem se nechal vyfotografovat před Hlavním nádražím, protože na mém pracovišti je fotografování zakázáno!“ ,,No tak dobrá, ale bylo to naposled!“ ukončil celou věc už zklidněný velitel.
A tak tři letní měsíce v roce 1963 sloužil Frantík na pohodlném stanovišti. Staral o přísun lokomotiv na sestavené soupravy, dával informace přípravářům a posílal k soupravám vozmistry. Pohoda, klid a mír.
Stavědlo šest disponovalo zajímavou figurkou. Tou figurkou byl průvodce strojů pan Toman. Jakmile nastoupil službu pan Toman, nastával zajímavý rituál. V šuplíku dopravního stolu totiž bývala umístěna medaile. V podstatě to mělo tvar nějakého řádu, ale byl to odznak bezpečnostní hlídky. Celá věc byla záležitost formální, ne však za přítomnosti pana Tomana. Ten jakmile přišel do služby, byl povolán na věž. Přišel ve vyžehlených modrácích. Na ramenou měl pod igelitem nárameníky s hodností – technik. Bylo to bílé téčko v modrém poli. Službu mající výpravčí zavelel: ,,Pozor! Soudruhu Tomane, pověřuji vás na dnešní směně funkcí – bezpečnostní hlídka!“ Toman se postavil do pozoru a výpravčí mu připjal medaili. Přítomní signalisté se mohli potrhat smíchy. A Toman šel pak do kolejiště a pořád si hladil místo na blůze, kde se mu klimbal odznak cti. Byl to bezděčný Anton Špelec, tentokrát s medailí! Tento rituál Fantík dodržoval a neustále jej vylepšoval.
Vylepšil si také zneužívání železničářské uniformy. Maminka mu posílala různé košile. Stačilo pak obléci modré kalhoty, obout černé polobotky a vyrazit do ulic velkoměsta. Tak se Prahou v roce 1963 potuloval v civilu voják základní služby!
Později vojenští páni lest prohlédli. A tak za půl roku sloužili výpravčí – vojáci, pouze ve vojenské uniformě. Ze stejnokroje výpravčího jim zbyla už jenom ta červená čepice.