Máme to ve svých rukou

Parafrázuji pouze poslední odstavec, předešlé je pro mě vata: Na prvním místě je cíl, zvaný nekonečnost, to znamená dělat věci, které mi dávají smysl, nebo-li "být namotivována". Týká se to jakékoliv lidské činnosti. Pokud mi daná věc dává smysl, čas si vždy najdu. Cíl, bez jakékoliv újmy se dá změnit. Jako žačka, s blížícím-se koncem povinné školní docházky, jsem stejně jako řada mých spolužáků chtěla studovat, neboť jsem "na to měla". Nebylo možné za sebe rozhodnout a tak jsem si "vytýčila cíl", který ve mně klíčil od útlého dětství. Vyučit se řádnému řemeslu, postavit si "hnízdo", vdát se, mít rodinu, jít dětem příkladem, odvádět dobrou práci atd. Za nedlouho po dosažení tohoto cíle děti "vylétly z hnízda", mají své životy ve svých rukou a já měla před sebou nový cíl, který byl v každém mém kroku. Nyní když jsem všech svých prozatímních cílů dosáhla, je tady další. Být dlouhodobě spokojená díky tomu, co jsem zvládla ve své minulosti, díky svým zkušenostem. Proč? Protože štěstí není okamžikem, kdy si "unavené sedne na vola", je to trvalý stav, který nevyčpí. Ale je také pravdou, že nezasloužené štěstí na vola sedne, ale po určité době vyčpí.

Jak říkají i ostatní, máte v tom pravdu., Vzpomínám na Němku Charlottu, která utekla do Čech v roce 1946. Dcery chtěly jít do vesnice, kde měly všechny příbuzná. Ale matka , zcela prostá žena, jim řekla. Do Náchoda půjdeme, protože tam jsou školy. Neposlechla příbuzníé asni dcery a dobře udělala. A ty dcery jsou dodnes naši výborní přátelé - přes 70 let!

V roce 1968 mi bylo 15. Zkoušky jsem dělala na malířku porcelánu v KV, brali přednostně kluky, druhá škola Oděvní průmyslovka v Praze, brali přednostně vyučené. Tak jsem se šla na dva roky vyučit do Bonexu, přes odpor mého otce jsem po dvou letech jela opět do Prahy a tentokrát jsem byla přijata. A zůstala tam sedm let. Když si člověk dá cíl, tak se musí snažit k němu dojít.

Máte pravdu za vším je sebekázeň a cíl, který mám před sebou. Jakékoli výmluvy jsou nesmysl. Já studovala gymnázium, ale co jsem se tam natrápila. Vysokou školu jsem vzdala a udělala si jen ekonomickou nádstavbu s maturitou. Ale to je zas jiné téma. Já na ty školy neměla a rodiče to prosadili, mysleli, že budou mít ze mě třeba paní učitelku a já je zklamala. Na té střední škole jsem poznala, že nic není zadarmo a studium je obrovská dřina, nic víc.

Kdo nemohl studovat a nechtěl se nechat převychovat, po revoluci se vrhl na studie. Ovšem někteří na podnikání, chtěli prachy , prachy. Mnozí zkrachovali a brblají na kapi talismus. Bohužel se s předpokladem s houževnatostí překonávat překážky a vzdělávat se rodíme.

Máte ve všem pravdu. Já jsem vystudovala chemickou průmyslovku a pak ještě pomaturitní studium pro získání atestační zkoušky. To jsem už studovala při zaměstnání , dva roky. Pracovala jsem potom jako vedoucí laborantka. Po dosažení důchodového věku jsem ještě 2 roky pracovala. Až pak jsem si požádala o důchod. Moje přítelkyně byla vyučená fotografka, ale pak pracovala jako prodavačka. Bohužel, 4 roky před dosažení jejího věku na důchod, přišla o místo, a protože nechtěla pracovat jinak než na původní pozici vedoucí prodejny, šla o 3 roky dříve do důchodu. Ten se jí o ty 3 roky zkrátil a její penze je o to nižší. Já mám slušný důchod, který jsem si řádně odpracovala a ona mi ho závidí. Nikdy neopomene říct "ty na to máš, máš větší důchod." Přitom nemluví o tom, že byla doma a já chodila do práce.

Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody. Zajímavé osudy slýchávám na Rádiu7 a teď tam začala četba životopisu Miloše Šolce, který se z chudobince vypracoval až na reprezentanta v tenise. Opravdu zajímavý životní příběh.

Souhlasím s vámi, Jindro. Kdo měl a má před sebou cíl, dělá všechno pro to, aby ho také dosáhl (kromě nepředvídatelných událostí). Můj bratr se vyučil, pak šel na denní studium s maturitou, na konci třeťáku se oženil, při zaměstnání si udělal VŠ. Manželství vydrželo, protože oba věděli, co je čeká a oba s tím souhlasili.

Pane Berko, souhlasím s názorem, že je důležité zvolit si cíl a jít za ním. Možná i tvrdě, jak píšete, ale možná že ne za každou cenu. Dva z mých kolegů stálo dálkové studium na VŠ manželství, litoval jen jeden z nich.

Váš článek se mi líbí. I když nejsem fatalista, jsem přesvědčená, že každý zažije jen to, co zažít potřebuje. A to včetně věcí příjemných, i těch méně. Nezabývám se tím, co by kdyby a z možností, které mám si vybírám ty, které mi, někdy jen zdánlivě připadají nejlepší nebo nejschůdnější. Možná budu muset příště dohonit, co jsem teď zmeškala.