Nezlobme se na vlastní stárnutí, i když k nám mnohdy není laskavé

pro paní Naděždu Š. uvadim čiselko "61"

Co bych se zlobila sama na sebe....Však ono to nějak dopadne.I kdybych se přetrhla,tak bohužel neomládnu. Když je venku hnusně a šedivo,mokro,chladno,tak mám pocit,že vše stojí za ...Jakmile vysvitne sluníčko, mám lepší náladu,něco se mi chce dělat,šla bych až někam za obzor,vyplela zahradu,nebo zkrátka něco ! Na nepříjemnosti stáří se snažím zapomínat. Zatím to jde docela dobře.

Zajímavá úvaha....

Jsem už dvacet let v důchodu, a zatím si to užívám. Vím, že se to zhorší, takový je život. Budu bojovat a s úsměvem jde všechno líp.

Řekla bych že, víc jak kde jinde, platí zde přísloví, "Jak s čím kdo zachází, s tím také schází."

Nevím, proč bych měla věnovat pozornost něčemu, co se mi na mém těle nelíbí a cítit k tomu odpor, když jsem se k tomu vlastním přičiněním dopracovala. Dlouho jsem svému tělu ubližovala tím, že jsem mu nedopřávala pozornost. Naučila jsem se NEžít pro stárnutí, ale s láskou o své tělo pečovat. Ještě je stále čas ♥ :-)

Toužíme po dětství a vracíme se k němu svou nemohoucností. Bohužel máme zkušenosti, jen někdo spíš nevědomost.

Ano, ráda se k takovým úvahám hlásím. Napřed se mi vědomí vlastního stárnutí nelíbilo, už jsem se nemohla radovat z toho, že mě nepouštějí v dopravních prostředcích sednout a můj věk odhadem poněkud snižují. Teď ale už to je má současnost, kterou přijímám a rozhodně neskrývám. Nebráním se zveřejnění svých současných a neupravovaných fotografií a uvedení věku. Myslím si, že jak já k stárnutí a stáří, tak ono ke mně.

Líbí se mi úvodní foto u článku.

Hezký článek zralé bytosti okořeněný špetkou moudrosti. Ve stáří nám tělo vrací, jakou jsme s ním měli práci. A protože mám i duši, vím, že ho jednou opustit musí. ?