Dříve jaro přicházelo docela pravidelně. Přicházelo s barevnými, hliněnými kuličkami, uchovávanými v odřených, hadrových váčcích, s klukovskými partami a vyhloubenými důlky. Taky jsem hloubil. A cvrnkal. Hlavně pod zámkem za hasičskou zbrojnicí. Jenže, barevné kuličky postupem času zmizely, objevily se počítače a po nich i chytré telefony a všechna hračkářství musela měnit sortiment, tak, jak šla doba.
Lidé s příchodem jara nebývale ožívají, svlékají teplé kabáty a zimní bundy a začínají korzovat po ulicích, osazovat předzahrádky kaváren a odívat se do optimismu. Na venkově, kde jsem dříve žil, místo předzahrádek kaváren lidé většinou obsazují s motyčkami a hráběmi své zahrádky, i docela velké zahrady, a dávají jim nový kabát. Proto je takový venkov daleko barevnější než městské ulice. A to se mi moc líbí. A také se mi líbí, že se dnes venkov rozrůstá na úkor měst.
Pokud ale takový venkovan zatouží po posezení ve sluncem ozářené kavárenské předzahrádce, musí se svátečně obléknout a sednout si na vlak nebo autobus. A vyrazit do města. Pokud tyto lidi nazývám venkovany, nehledejte v tom žádný pejorativní úmysl. Mně se na venkově moc líbilo, protože tam byli kamarádi a také příroda, byla tam i řeka a jedna příjemná venkovská hospůdka. A já byl docela spokojený venkovan.
Říká se, že na jaře se zapalují lýtka. Ten vliv nového ročního období působí na každého. Na někoho, pravda, méně a na druhého více, nebo dokonce až moc. Na mne příchod jara působil vždy neobyčejně pozitivně, i když jsem byl ještě malý a na děvčata jsem se díval spíše s nedůvěrou a jen po očku. Od malička jsem totiž neměl rád zimu. A pořád ji nemám rád.
Je zajímavé, že mně i kamarádu Jirkovi se nejvíce zapalovala lýtka kupodivu na podzim, kdy nastal čas tanečních. Přes zimu jsme sice měli nejasné touhy se k někomu přitulit, ale tyto touhy se rozvinuly a realizovaly až na jaře, kdy se do žil vlévala jakási životodárná míza.
V těchto dnech, kdy silně opožděné jaro konečně uplatnilo své právo na existenci, bedlivě sleduji, jestli se mi ta moje stará lýtka také nezačínají náhodou zapalovat. Bohužel, kde nic, tu nic. Hergot holky, kde jste zůstaly?
Jan Zelenka
*
Jaro bývá považováno za nejkrásnější období roku. Protože se probouzí příroda, všechno se zelená a kvete, slunce se snaží lidem vynahradit svou zimní častou nepřítomnost na obloze a zahřát je na příjemnou provozní teplotu. S jarem je spojena řada lidových zvyků, kdy lidé oslavují jeho příchod a posílají zimu na dlouho pryč.
Jako dítě jsem mívala jaro taky ráda. Cvrnkání kuliček k němu samozřejmě patřilo. I ve městě se našla cestička nebo park, kde bylo možné otočením se na patě snadno vyhloubit důlek. Kolem něj rozhodit kuličky, dřepnout si nebo kleknout – a cvrnkat. Měla jsem radši hliněnky než skleněnky – i když ty byly vzácnější. Uvědomila jsem si, že nevím, jestli dnešní děti kuličky ještě hrají. U nás ve školce, do jejíž zahrady se dívám z okna, určitě ne. I zeptala jsem se Googlu. A ke svému příjemnému překvapení jsem zjistila, že kuličky se stále prodávají. Plastové i skleněné. Ale vlastním očím jsem nevěřila, když jsem objevila firmu, která nabízí pestrobarevné skleněnky i s důlkem! Dřevěným. Aby si děti mohly hrát i doma v dětském pokoji.
Jaro jsem mívala ráda i díky tomu, že už nebylo třeba nosit několik vrstev oblečení. Stačilo tričko a přes ně rozpínací svetřík. Když přišlo léto, svetřík se odložil. Nějak se nám bohužel během let hranice mezi ročními obdobími setřely.
Už si nevzpomínám, jak jsem vnímala rašící přírodu a hřejivé slunce. Nejspíš na mě nijak zvlášť nepůsobily. Nerada jsem se opalovala. Jako dospělá jsem stále víc cítila, že mám radši podzim – se vším, co k němu patří. Jaro je na mě příliš intenzivní, bujaré. Podzim je klidný, mírný, až příjemně melancholický.
Pohled na jarní přírodu, svěží zeleň, rozkvetlé stromy i květiny mě většinou potěší. Ne tak ale slunce a nebe bez mráčku; radši mám polojasno. Pokud mám starosti, trápení nebo bolest, „optimistické“ slunce mi je nezmírní. Naopak. Vnímám ho negativně, protože není v souladu s mojí náladou. Vítám oblohu pokrytou mraky i déšť. A tak si občas tiše notuji s Ivanem Mládkem: „Už je tu zase to pitomý jaro…“.
Věra Ježková
