Jitka (66 let): Nesnáším, když mi cizí děti říkají „babičko“. Taky vám to vadí?

Nie, mne to nevadí.

Celý problém jste pojmenovala v poslední větě - vy s kamarádkami máte jasno, že děti v rodinách vašich dětí jsou vám cizí. Jen další příznak pandemie nemoci zvané sebestřednost, čili sobectví. Chudáci děti.

Zaujala mne neuvěřitelná odezva na tento příspěvek. Určitě je snažší a normálnější, když vnoučata, ať vlastní či nevlastní, říkají prarodičům babi, babičko, dědo, dědečku, než když novému partnerovi maminky či tatínka říká také tatínku či maminko. V našem věku přeci oslovení babičko či dědečku vždy nesmírně potěší, nakonec i od zcela neznámého dítěte! Mimochodem ve svém životě jsem si to ověřil na svojí druhé ženě - moje děti ji oslovovaly křestním jménem, ale jak se rodila mým dětem z prvního manželství vnoučata, bylo úplně přirozené, že byla jejich (byť nevlastní) babička. A všechny to těšilo a měli radost. Aktuálně jsem v situaci, kdy jako vdovec jsem si našel přítelkyni a příběh začíná opět znovu... Tak věřím, že dopadne úplně stejně k radosti všech.

Myslím si, že nejtěžší je získat si důvěru dětské dušičky, která je rozvodem rodičů asi hodně zklamaná a nešťastná. Proto bych považovala oslovení babičko od takového "spratka" za velikou výhru. Ale problém asi bude někde jinde... možná to přicházející stáří?

Když moje dcera se dvěma dospělými syny před šesti roky opravila svůj druhý poločas života, přišlo mi úsměvné, že také čerstvě dospělá dcera mého budoucího zetě ještě před svatbou volala na mého vnuka "čau, brácha"! A po svatbě svého otce s mojí dcerou mi tak jako mí vnuci s úsměvem říkala "babičko". Moje dcera miluje dcery svého manžela a on miluje její syny, někdy je k její nelibosti až rozmazluje. Nikdo by nepoznal, že se nejedná o původní rodinu. Babičkou jsem pro všechny ráda, i když nemám šátek, ale koupila jsem si zbrusu nové elektrokolo. Záleží na respektování vlastních dětí a výběru jejich partnera i s jeho dětmi, které vlídný a laskavý přístup a přijetí od "babičky" v té nové rodinné konstelaci jistě uvítají. Můj táta měl od narození nevlastní matku, ta vlastní při porodu zemřela. Ta paní se ke mně nikdy jako babička nechovala a oslovovat ji tak mě ani nenapadlo, byla cizí, odměřená a neosobní, tak jsem bohužel měla babičku jenom jednu. Byl to její problém, osobně jsem si to brát nemohla.

Paní Lenka, 11:44 - když má někdo od mala dobré vychování, nenapadne ho nazývat děti , vlastní ani cizí, spratky ... - Někdo si být nazván krásným babičko a dědecku nezaslouží a mělo by se takovým vykat pořád a moc je nenavštěvovat ...

Paní Lenko, když si syn nebo dcera přivede do rodiny partnera s dětmi, nejsou to cizí spratkové. Jsou to nevlastní vnoučata. Mohou na přání nevlastní babičce vykat, ale pořád je to pro ně babička.

Paní Lucia, nikoliv pořádek, ale lásku děti potřebují!!! Vidím to ve škole, kde učím. Jindra

Vůbec bych nereagoval, jen když vidím ty ohlasy, nedá mi to. Myslím, že když si syn přivede paní s dětmi, tak se to musí vyřídit mezi dospělými. Děti se jen přizpůsobují situaci, časem se to upraví. Horší, když to syn střídá... Ale to už je jiný článek.

Cizím lidem se vyká a oslovují se pane a paní. Tak nás to učili odmala. Jen nevychovaní spratkové začnou pro ně cizí ženě říkat babi a týkat jí. A vůbec se nedivím, že jí to vadí. Pokud si to ta žena přeje, jistě jim sama navrhne, aby jí tykaly a říkaly babičko. Navrhuje ale vždy ten starší a jen pokud sám chce. Základy slušného chování ale asi moc neříkají ani těm dětem z článku, ani mnohým diskutujícím, když paní Jitku ještě uráží.