Takovýto čas ovšem není nakloněn mým oblíbeným toulačkám po polních cestách, dost často prokládaných i putováním po polích. Dokud jsou plodiny nízké, jsou takové zkratky vítané. Nicméně, teď stojím před rozhodnutím, kam nasměrovat kroky. S ohledem na popsanou situaci toulky po nezpevněných cestách nepřipadají v úvahu. Chce to nějaký ten beton či asfalt, zkrátka sucho pod nohama. Po krátkém uvažování jsem zvolila trasu pro odpolední vycházku - Brozany, kde se zajdu podívat k rybníčku u kempu - Doksany, kde se zajdu podívat k jezu na Ohři a do kláštera - a po silnici přes další dvě vesnice k domovu.
Předsevzetí jít výhradně po suchých stezkách vzalo za své velice rychle. A to hned po tom, kdy jsem z brozanského náměstí došla k tamnímu kempu. Vesele barevné chatičky se zrcadlily v rybníčku a já jsem neodolala, abych jen očkem nemrkla do lesa u Ohře. Není to totiž obyčejný les, je to les v jarní době dymnivkový. Dobře ho znám, procházela jsem jím už mnohokrát. Lužní les je přírodní rezervací Loužek a táhne se jak po břehu Ohře, tak mezi klikatými slepými rameny. Jak jsem si mohla myslet, že do něho nevstoupím? Jen jsem udělala krok a bílé a růžové dymnivky a žluté orseje mě začaly jemnými, ale naléhavými hlásky vábit a vtáhly mě do tajemného lesa. Mokro tam bylo až až, vyšlapané nasáklé cestičky se pohupovaly a les se smál - přece jsem Tě dostal!
Na původní místo už jsem se nevrátila a v duchu "přepočítala" trasu. Vyšla jsem na rozbahněnou cestu k Ohří a po naštěstí krátkém úseku jsem před sebou měla Doksanský jez. Má tu výhodu, že přes něj vede lávka na druhou stranu a po pár desítkách metrů přijdete do Doksan. Ani tato strana řeky není ochuzela o dymnivkový les a má i své slepé rameno. Za uvažování, jak se tu asi v létě daří komárům, jsem došla na místo mě velmi dobře známé.
Prostory za branou kláštera v Doksanech jsem prošla už mnohokrát a jistě ani dneska to nebude naposledy. Historie kláštera se začala psát už v roce 1144, kdy klášter sester premonstrátek založil Vladislav II společně s jeho manželkou Gertrudou. Byla zde vychovávána i Anežka Česká. Staletími se valily dějinné události, požáry i válečná tažení za husitských válek i války třicetileté. Od konce 17. století procházel rozsáhlou barokní přestavbou a tuto podobu má dodnes. Tečku však klášteru vystavil Josef II a jeho nařízení o zrušení i doksanského kláštera. Jeho využití od té doby bylo různorodé, byla tu kasárna a později ho koupil šlechtický rod Arenbergů a přestavěl ho na zámek. V roce 1948 byl znárodněn a "hospodařily" tu státní statky. O způsobu hospodaření se můžete snadno přesvědčit sami. Nezapomeňte si ovšem vzít pořádně velký kapesník, abyste mohli utírat slzy, které vám nejspíš potečou.
V roce 1998 část areálu zakoupil řád premonstrátů, začalo se s opravami a obnovil se řeholní život. Asi před třemi lety se v letní sezóně začalo i s turistickými prohlídkami. S průvodcem a jeho zajímavým výkladem z dějin si prohlédnete nádherný kostel Narození Panny Marie i románskou kryptu. Park je běžně volně přístupný po celý rok, nyní také září barevnými dymnivkami. Barokní salla terena bývala celá vymalovaná, zbytky maleb jsou ještě patrné. Jinak tu dost často můžete narazit na filmaře, prostředí je pro kulisy různých dobových filmů jako stvořené. Moc bych si přála, aby se našly peníze na opravy a vše neskončilo tak, jako zámecký pivovar, tj. v dokonalých ruinách.
Z Doksan už jsem šla jen po opravdové silnici, žádné blátíčko. Prošla jsem Nové Dvory a Chvalín s krásnou kapličkou na návsi a pak už jen domů. V nohách jsem měla krásných 10 km, tak akorát pro sobotní odpoledne. Pravda je, že počasí nebylo zrovna ukázkové a o dobrém světle pro fotografování jsem si mohla nechat jen zdát. Dobrá zpráva je, že jsem nezmokla.
