Malá kurzivka na Jana Skácela

Jendo, díky za inspirace.

Martino já si zase musím půjčit toho jedenáctého.

Děvčata, děkuji vám za vaše názory. Skácel pro mne zůstává stále inspiračním zdrojem, i když už toho moc asi nenapíši. Mám takový blbý dojem, že jsem své možnosti už vyčerpal.

Na střední škole jsme Janu Skácelovi mnoho pozornosti nevěnovali, i když jsem maturovala těsně před "Pražským jarem" a naše češtinářka byla dost progresivní, takže jsme měli třeba i (poměrně těžkého k pochopení) Vladimíra Holana. Kromě "Metliček" jsem vlastně neznala nic.

Nedávno jsem měla z knihovny půjčeného "Jedenáctého bílého koně", bylo to moc fajnové čtení. Do té doby jsem znala jen některé Skácelovy verše. Třináctého koně si musím také půjčit.

Honzo díky, jsem sice tak trochu literární střevo, ale ráda si Tvé články týkající se čehokoliv a kohokoliv přečtu.

Modlitbu za vodu mám také moc oblíbenou písen od Hradištanu. Těch jeho básní je zhudebněno více. Dle mého básník Jan Skácel je mezi čtenáři hodně oblíbený.

Mluvíš mi Jene z duše. Jeho vztah k přírodě v básních je balzám..Lze obdivovat a být svůj.

Jendo, Jan Skácel psal moc hezky. A ty píšeš taky, jako Zelenka. Jsi svůj. :-)

Děkuji za kurzivku. Jak jsem zde již psala, Jan Skácel je básník mého srdce, básník ticha a pokory. Znala jsem ho osobně jako šéfredaktora kulturní revue Host do domu, která byla v roce 1969 zakázána. Působil pak v exilu, v samizdatu i v divadle. V roce 1989 obdržel mj. Petrarkovu cenu. Brno věnovalo svému básníkovi plastiky, na kašně jsou jeho verše. Inspiroval umělce k reflexi v jiných tvůrčích formách – miluji jeho Modlitbu za vodu v interpretaci Hradišťanu.