Ulicemi Meziboří chodili Čaloun, Beránek, Růžička, Reichl, Šlégr
FOTO: archiv MÚ Meziboří

Ulicemi Meziboří chodili Čaloun, Beránek, Růžička, Reichl, Šlégr

7. 4. 2023

Zlatí kluci z Nagana! Aniž by to sportovní národ věděl, někteří hráči vítězného mužstva se v průběhu svého dospívání procházeli ulicemi jednoho z nejmladších měst České republiky.

Jenže oni zde strávili jen tři roky, já jsem se tu zabydlela na téměř půl století. A teď vzpomínám.

Necelé tři kilometry od severočeského Litvínova se nachází malé město Meziboří. Status města získalo v roce 1960, tedy o 562 let později, než pochází první písemná zmínka o obci Schönbach. Tehdejší ves patřila k panství hradu Rýzmburk a byla prodána míšeňskému markhraběti Vilémovi. Prošla si různými etapami včetně připojení k Hornímu Litvínovu, a to až do roku 1913, kdy se osamostatnila. Původní název Schönbach se v roce 1956 změnil na Mezibořítedy rok před tím, než se sem naše rodina přestěhovala. Se zavřenýma očima by se mohlo říci, že jsem se stala mikrosoučástí krátké historie tohoto malého, ale zajímavého města.

Meziboří leží v oblasti Severočeské uhelné pánve, a tedy v místech s těžkým průmyslem. Kvůli silnému ložisku hnědého uhlí zde nacházeli práci horníci (také můj otec coby štajgr) a pracovníci chemických závodů, vše  asi 20 km jižně od Meziboří. Zatímco "dole", jak se říkalo Litvínovu a okolí, to často velmi zapáchalo, do Meziboří se díky jeho poloze smog dostal už trochu umírněný. Město totiž leží na úbočí Krušných hor v údolí Divokého potoka obklopené ze všech stran lesy. Cesta pro automobily vede jen sem, zpátky stejnou trasou.

            

                                 Meziboří_mapa

                                         

Obec měla původně sloužit jako místo pro učně hornických a chemických učilišť včetně nezbytných internátů. Jak se průmysl rozšiřoval, bylo potřeba stále více pracovníků, kteří museli někde bydlet. Proto se na začátku padesátých let upustilo od původního záměru vybudovat sídliště jen pro učně, a začalo se s výstavbou bytů a občanské vybavenosti pro pracovníky dolů a nedaleké chemičky. Zároveň s bytovými domy byly postaveny škola, sportovní hala, kulturní dům, hřiště, obchody, zdravotní středisko. Počet obyvatel tak z původních několika desítek postupně stoupal až se ustálil na dnešních přibližně 4500 osob. 

Výstavba s sebou přinesla i likvidaci původních domků, na jejichž místech vyrostly cihlové čtyřpatrové domy, později i několik paneláčků. S domy přišly ulice s patřičným pojmenováním, které zohledňovalo místa, ale také českou historii. Název páteřní ulice vypovídá o své trase: Okružní. Ulici Pod Strání bude každý hledat pod kopcem, Žižkova a B. Němcové připomínají významné osobnosti českých dějin, základní školu hned tři ulice: J.Á. Komenského, Školní a Mládežnická.  Poslední dvě uvedené jsou pojmenovány na můj návrh, který členové bývalé městské rady schválili po zvážení nabízejícího se důvodu - blízké školy. Když jsem se po několika letech do jedné z nich přestěhovala, pohled do občanky mi občas tuto bezvýznamnou událost připomněl. 

                                               Okály, nyní v barevném provedení                   

                                                                                       Okály nad školou

Příroda kam oko dohlédlo se silně v tom pozitivním slova smyslu podepsala na naší fyzické kondici. V duchu hesla - les je nejlepší tělocvična - jsme jako školáci většinu nejen volného času trávili mezi vzrostlými stromy, na stezkách, cestičkách, ale také na loukách a stráních. Vybudovaný sportovní areál s atletickým oválem, pískovými doskočišti, hřišti fotbalovým, volejbalovým a házenkářským, s tenisovými kurty jsme využívali jak v rámci vlastních her, tak jako členové různých pohybových kroužků. Areál byl veřejnosti přístupný a nepamatuji se, že by se někdy stal terčerm vandalů. Naopak, mnoho hodin jsme zde odpracovali my, mládežníci, ale hlavně naši otcové.

Tehdy jsme zažívali ty pravé zimy, tedy s pořádnými mrazy, které panovaly i několik týdnů. Pamatuji se na poslední den v roce 1978. Po poledni za drobného deště jsem navštívila kamarádku, a když jsem večer od ní odešla, venku jsem našla klouzačku a mráz zalézající za nehty. Tehdy metereologové informovali, že přes den klesla teplota o třicet stupňů na - 26°C. Mrazy vydržely dlouho, proto musela být vyhlášena úsporná energetická opatření, z nichž měly radost hlavně děti. Na tři neděle byly totiž vyhlášeny uhlené prázdniny! To bylo radosti, ale jen mezi dětmi, rodiče měli starosti, jak je zabavit. Když se děti do školy vrátily, nejedna maminka si ulevila, protože těch svých holomků už měla plné zuby! 

Jednou z aktivit našich otců, na kterou velmi často vzpomínám, bylo kluziště. Po nocích naši tátové kropili asfaltový povrch házenkářského hřiště, abychom ve dne měli na čem bruslit. Když na led napadl sníh, kdo měl ruce a nohy vyfasoval hrablo nebo širokou lopatu a odklízel. Bez této týmové spolupráce bychom si tak mohli jen stavět sněhuláky, a to nás nelákalo. Tupé šlajfky i kraso s vroubky šikovní otcové dokázali naostřit. Podobných ledových plácků se za mnoha domy našlo hodně. Kromě malých ledových ploch jsme v zimě denně brázdili sjezdovku. Když jsme chtěli lyžovat, prostor jsme si museli ušlapat. Tehdy tu ještě nestál vlek, a tak jsme museli používat lidský pohon. Dobrá fyzická kondice nám opravdu nechyběla.

 

 Jarní opuštěná sjezdovka       Sportovní hala

        Opuštěná jarní sjezdovka                        Dříve sokolovna, dnes sportovní hala

 

Sokolovna se stala útočištěm mladých, starších i seniorů. V dopoledních hodinách sem chodili žáci nedaleké základní školy, odpoledne se tu scházely děti v kroužcích, v podvečerních hodinách dospělí. V roce pořádání celostátní spartakiády musel být rozvrh hodin zpracovaný velmi pečlivě, protože v Meziboří o tuto pohybovou aktivitu byl velký zájem, od rodičů s dětmi po muže. K mému nazpomenutelnému zážitku patří skladba žen a dorostenek na hudbu symfonické básně Vltava od Bedřicha Smetany. Jako dorostenka jsem cvičila se dvěma kužely a třímetrovou bleděmodrou stuhou. Naše nácviky se střídaly s dorostenci, muži a dalšími skupinami. I dnes jsou sály zaplněné, občané města využívají každou chvilku k posilování svého zdraví prostřednictvím pohybu.

 

                       Ve sportovní hale

                                          Jen tak si zahrát volejbal

 

Kromě množství možností trávit volný čas sportem jsme využívali i kultruní dům. Pro tak malou obec to byla důležitá stavba, ve které své místo našly plesy, kino, výstavy, různá zasedání, konference. V několika menších místnostech zde měly své zázemí kroužky pro děti i dospělé. Díky pestré nabídce jsem se naučila vyvolávat filmy, rozeznám šev přeplátovaný od hřbetového, šila jsem sukně, blůzy, kalhoty, kombinézy i zimní vatovanou bundu. Dnes je budova v pronájmu a kulturní život se přesunul jinam. Například do knihovny, která místo sdílí s kinem. Tancovačky se zde sice nekonají, promítání filmů zůstalo.

                                      Průčelí kulturního domu

                                         Průčelí bývalého kulturního domu

Děti mohly volný čas trávit také v bývalém DPM (Dům pionýrů a mládeže), později přejmenovaném na Dům dětí a mládeže. V osmdesátých letech jsem zde pracovala a s kolegyněmi a externími vedoucími se nám podařilo rozšířit činnost do několika sekcí. Získali jsme tři budovy, zprovoznili ubytovnu, měli jsme akvária a terária, děti si vybíraly z kroužků keramiky, pěveckého, turistického, střeleckého, juda, stolního tenisu, volejbalu, výtvarného, přírodovědného, rybářského a mnoha dalších. Pořádali jsme akce i pro veřejnost, turistické pochody, jarní i letní tábory, někdy za jedno léto i 15 turnusů v různých částech Čech. Pro přibližně 700 žáků základní školy jsme měli otevřeno 35 kroužků. Po roce 1989 byl DDM zrušen, činnost přešla pod základní školu a postupně došlo i k podstatné redukci, až útlumu, nabídky.

V bytech v cihlových domech, později v několika panelácích a okálech, se odehrával život jako v jiných městech. Lidé zažívali lásky, zklamání, radost i smutek. Rodiče lamentovali nad poznámkami v žákovkých knížkách, jejich potomci si stěžovali, že za všechno mohou učitelé nebo jejich kamarádi. Z bytů se ozýval pláč, křik, smích, hudba. Na parapetech oken v létě rozkvétaly pelargonie, petúnie, zájemci se sklonem k zahradničení si pronajali, později koupili, pozemek, kde pěstovali ovoce, zeleninu i květiny. Právě z jedné takové zahrádky jsem dostala nádhernou velkou kytici mých nejoblíbenějších kopretin. Po narození dcery.

Lidé v akci "Z" dostali motyčky, lopaty, hrábě a v okolí svých domů si upravovali záhonky, zametali chodníky a nikdo nezkoumal, komu patří plocha před vstupem do domu. Jinými slovy, když bylo potřeba, kdekdo vzal do ruky koště a nepořádek zametl. Když jsem asi před sedmi lety město navštívila, doslova jsem valila oči. Z nostalgie jsem se prošla několika ulicemi a svým očím jsem nevěřila. Kdyby se uděloval titul - Nejčistší město - vítězem by se stalo Meziboří. Myslím, že by na frak dostaly i obce v Rakousku  a Německu, kde jsou na pořádek hodně pintlich (něm. pünktlich). Tehdy jsem v duchu poslala pozdrav starostovi a pracovníkům technických služeb se slovy: pánové, klobuk dolů!

Zatímco snoubenci mají možnost nechat se oddat na městském úřadu, což jsem také před mnoha lety využila, místo pro poslední spočinutí na tomto světě Meziboří nenabízí, protože zde není hřbitov. Ale nejen to, není tu ani kostel, ani malý kostelíček, možná někde se zachovaly zbytky kapličky. Pozůstalí i věřící tak musejí dojet do nedalého Litvínova. S ohledem na pravidelnou autobusovou linku to zase není velký problém. Tramvají se sem člověk nedostane. V minulosti se o výstavbě tramvajové trati uvažovalo, ale kvůli převýšení se od tohoto záměru upustilo.                                         

                                                 V parku      

                                                      V parku nejen klid, ale také pořádek

Nevím, zda a kolikrát se do míst svého učení či středoškolských let vrátili vítězové z Nagana. Nejsou však jediní, kteří malým podkrušnohorským městem prošli. Z původního německého obyvatelstva jsou tu již jen jedinci potomků jejich potomků. Nahradili je lidé z různých koutů Čech, Moravy a Slezska, kteří sem v padesátých letech přišli za prací a našli tu nový domov pro sebe i pro další generace. Našli nejen domov, ale také klidný kout v přírodě, kterou mají doslova za humny. Já jsem se po téměř půl století odstěhovala. Zažila jsem zde chvíle příjemné, ale i takové, které bych nejraději ze své paměti vymazala, přesto na město mého dětství, mladí i dospělosti stále vzpomínám. 

 

Zdroj:

https://www.mezibori.cz/

a vlastní zážitky

Všechna fota: archiv MÚ Meziboří

města a obce
Autor: Jana Vargová
Hodnocení:
(5 b. / 12 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zdenka Jírová
Děkuji za milý článek o Meziboří, které jsem znala. Koncem 50.let se sem přistěhoval můj starší bratr a po svatbě dostali byt v jenom z paneláků blízko sjezdovky. Mně bylo asi 13let. jezdila jsem k němu buď s rodiči na návštěvu nebo i na část prázdnin. Bratr byl stavař, řídil tam další výstavbu. Pamatuji se na Kulturní dům, ve kterém jsem byla jednou na krásném maškarním plese. To už jsem měla za sebou taneční, tak jsem se moc těšila. Moje švagrová byla velmi aktivní sportovkyně, vedla v místní tělocvičně cvičení pro ženy a na tomto plese nacvičila krásné předtančení, kterého jsem se také zúčastnila. Mám fotografii a dodnes na na ten bál vzpomínám. Také jsem se pokoušela lyžovat na sjezdovce tak, jak popisujete. Po několika letech se bratr přestěhoval do Chomutova, kde pracoval na stavebním odboru. Od té doby jsem v Meziboří nebyla, ale jednu jeho návštěvu jsem popsala ve svém článku "Vzpomínka na výlet na kolech", kde cíl výletu bylo Meziboří.
Jana Šenbergerová
Krásně popsaný mně zcela neznámý kout naší republiky.
Soňa Prachfeldová
Hezké vyprávění. V Meziboří jsem nikdy nebyla, docela bych si ho ráda prohlédla. Je fajn, že je to pořád čisté městečko, dnes už si málokdo zamete před vlastním prahem, natož chodník. Lidé si zvykli, že mohou přijít ke všemu hotovému, zadarmo ani kuře nehrabe. Je to ku škodě lidí.
Jan Zelenka
Hezky popsané pěkné místo.
Alena Švancarová
Hezky napsané povídání o místech,která znám jen dle názvu.Bratranec se v Meziboří učil,to si pamatuji,byl tam na intru.
Vladislava Dejmková
Krásné vyprávění od srdce. Dosud jsem o tomto místě nic nevěděla, ale ráda jsem si o něm přečetla. I já vzpomínám na doby svého dětství na sídlišti, kdy v zimě byl plácek na bruslení u každého druhého domu. Lidé si to dělali pro své děti.
Antonín Nebuželský
I já jsem tam v šedesátých letech chodil. Jako hornický učeň. Internáty byly pod čísly. Já jsem byl na osmičce nebo devitce. Nad sanatoriem. Do tanečních jsem chodil do Kulturáku. Pěkný, mám hezké vzpomínky.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.