Na mládí se vzpomíná v dobrém, i když za moc nestálo. Čím to je?

Bez minulosti by nebyla přítomnost a přítomností si tvořím budoucnost. Ač jsem svoje dětství a mládí dlouho vnímala jako trudnou minulost, v přítomnosti z ní čerpám to největší bohatství. ♥♥♥

Rád vzpomínám. Těch negativních vzpomínek bylo podstatně méně, než těch pozitivních. Jací jsme dnes, tomu vděčíme své minulosti. Vydal jsem, kromě jiných, i dvě vzpomínkové knihy, ve kterých se soustřeďuji obecně na realitu, nejen tedy na pozitivní chvíle a i můj román ze šedesátých let vychází z mých upravených vzpomínek. Nejsem tak fanaticky ideologicky zatížený jako paní Škopánová a tak mohu ty dva režimy v klidu srovnávat a hodnotit. Ale tvrdit, že dnes je všechno dobré a pozitivní a dříve bylo vše špatné, je naprostý nesmysl. Ale je to každého věc, jak realitu vnímá.

Kdybych chtěla vzpomínat jen na to špatné, asi bych otrávila sama sebe. Vzpomínat na to příjemné je projev duševní sebeobrany. Je to na každém, co si vybere. Minulost nezměním, současnost si užívám, budoucnost neznám. Na štěstí :-)

To je tak, někdo vidí jen to dobré, někdo vidí pouze špatné a někdo zkrátka oboje. Je mi jedno, že nevím, co vidí autorka, i když nepíše za sebe, jen za nějaké paní nebo co vědci vyzkoumali. Kdo chce mít v každém článku několikrát slovo fronta, strašné a nic nebylo, je to jeho problém.

Možná i chuť se v průběhu života mění. V mládí, když tělo roste, je potřeba mu dodat kvalitní živiny a více nám řada potravin chutná, než ve stáří.

Myslím si, že je to na bytostním založení vzpomínající osoby - pesimisté mají černější pohled na to co bylo (i na to co je) a optimisté naopak ... Když vyrůstají děti v milující rodině, mají plno kamarádů, tak mají i hezké vzpomínky na dětství - ať je režim takový či makový. A vzpomínky na dospělý věk, mladý a střední? Je to podobné - když měli zaměstnání, které je naplňovalo, měli bydlení, dařilo se v osobním životě apod., mohou potlačit vzpomínky na nějaké fronty na maso - prostě vařilo se, jedlo, nikdo neměl hlad ... Někdo vyhrabává vzpomínky, že nedostal kýtu na řízky, jiný vzpomíná na výlety, na dovolené (třebas pod stanem u Mácháče), na setkávání s přáteli ... P:S. Mamka fronty nestávala a vždycky jsme měli nějakou večeři, no, a já také ne, a děti taky něco jíst musely, když vyrostly :-)

:-) Moje řeč, jak bych mohl hýčkat byť i střípky optimismu a půvabu dětství, když jsem vyrůstal v bahně zločinného režimu. Optimismus je často jen radost z přežití katastrof :-)

Myslím, že záleží také na tom jak kdo přijal současný režim a zda je schopen vidět jeho výhody. Mě se v současném systému žije lépe než za socialismu a jsem ráda, že v něm nemusí žít ani moje děti.

Asi jsem výjimka potvrzující pravidlo. Mám spíš vzpomínkový pesimismus, vycházející z realismu.