Čas je to nejcennější, co můžeš druhému dát

Přeji ti čas - v překladu paní Věry Ježkové - moudrý text, poetický. Pak bych odkázala na Kazatel 2 Bible 21:" Vše má svou chvíli každá věc pod nebem má svůj čas - Je čas rodit se a čas umírat, čas sázet a čas sadbu vytrhat, čas zabíjet a čas uzdravovat, čas bořit a čas budovat, čas plakat a čas se smát, čas rmoutit se a čas tancovat, čas házet kamení a čas kamení sbírat, čas objímat a čas objímání zanechat, čas hledat a čas pozbývat, čas chovat a čas odmítat, čas trhat a čas sešívat, čas mlčet a čas povídat, čas milovat a čas nenávidět, čas boje a čas pokoje." Kazatel pokračuje rozborem. To jsou všechno moudra. Ale jaká moudra? Ta, ke kterým autoři došli na konci svého života. Je to poznání, ke kterému lidé dojdou po životních zkušenostech. Tchyně pisatelky možná také dnes, ve své nemoci přemýšlí o tom, že mohla žít jinak, ale ona byla pilná ona si nedokázala představit, že by tu zahradu nezpracovala. Proč jste jí nechodili pomáhat, i s dětmi? Při společné práci se vztahy utužují lépe. Ta poslední věta z příspěvku - snažím se věnovat svůj čas ...... - existuje jeden anglický filosof, který napsal, že: pomáhám, jen když jsem o to žádán. Pochybuji o tom, že vaše dospělé děti budou bez sebe nadšením, když je budete často navštěvovat proto, abyste jim věnovala "svůj čas" - toho máte v současné době zřejmě nadmíru.

Čím je člověk starší tím více potřebuje mít dobré vztahy ve své rodině. Nemám sice mnoho času, ale snažím se svým vnoučatům věnovat.

Život už je takový, někde je to obráceně, babička čas nabízí, ale nemají zájem mladí a to ještě má mlčet , usmívat se a prchat, pak prý bude skvělá, asi nemá cenu to moc řešit, berme to tak, jak to život nese.

Lidské vztahy jsou složité, někde to funguje , někde ne. Je na každém jedinci, jak se k životu postaví.

Ano, vztahy se v rodině se musí budovat od nejútlejšího dětství...užívat si společné chvíle co nejvíc, ale nerezignovat i na osobní život...někdy je to blázinec, ale stojí to za to :-)

:-) Tajemné jako fakt, že otázka času je otázkou energie... :-)

Čím víc se "staráme" o druhé, tím víc je zbavujeme schopnosti postarat se o sebe. Takovéto, "Dělám to přece pro tebe.", je iluze.

Je to smutné, ale některé situace už se zpětně dohnat nedají.

Vše se dědí z generace na generaci. Mojí mamince umřela maminka, když ji byly tři roky, tím pádem nepoznala, co je to mateřská láska v objetí mámy. Nedá se to naučit z žádných knížek, tudíž ani já jsem nepoznala objetí svojí mámy a pochopila jsem až o dlouhou řadu let později. Vidím svoji mámu věčně ustaranou, aby svým čtyřem dětem dala vše, co bylo v jejich silách v nehostinných podmínkách padesátých let, aniž by měla čas na sebe. S odchodem do důchodu v padesáti čtyřech letech se narodilo její první vnouče. Když jsem ji oznámila, že bude babičkou, tak mi odpověděla, že ona nebude ta hlídací babička, že chce konečně žít. Krom práce v trvajícím hospodaření, jet konečně na dovolenou, do lázní....., prostě žít chvíli svůj život. Tehdy jsem maminku nepochopila a vnímala jsem ji jako sobce. Dnes jsem tím "sobcem" já, protože žít svůj život v lásce je pro mě to nejdůležitější, ale to neznamená, že lidi kolem sebe, včetně těch nejbližších nemám ráda. ♥♥♥

Stejně smutné je, když zestárneme a nemáme komu zavolat. Já se smířila s tím, že nemám děti, nikdy nebudu mít vnoučata. Ale pár dobrých přátel mám a to je důležité! Mám je ve svém srdci a vím, že oni také. Tak, co víc si přát...