Příběhy starých fotografií: Jeden z mnoha ukradených životů
FOTO: Z rodinného archivu Anny Šiškové

Příběhy starých fotografií: Jeden z mnoha ukradených životů

17. 2. 2023

Zamyšleně sedím a dívám se na fotografii ve zvláštním rámečku. Na bílé zdi je již mnoho let a je součástí mého života. Příběh této fotografie zná jen velmi málo lidí. Ostych ve mně se brání příběh vypovědět a přeci někde hluboko v sobě cítím, že by její příběh měl být sdílen.  

Příběhy jsou jako dobrá kniha, u které i mezi řádky můžeme číst a nacházet...

Příběhy starých fotografií: Jeden z mnoha ukradených životů

Fotografie v rámečku své doby. V duchu si říkám, že „ta doba“, rok 1924, byla v něčem akurátní. Dnes si příliš neděláme starosti, do jakého rámečku dát rodinnou fotografii. Dnes se rodinné fotografie kolem nás míhají, sdílíme je přes sociální sítě, mažeme stisknutím tlačítka…Jen někdy a některé mají tu čest vstoupit do našich vydizainovaných interiérů a vstoupit na bílé zdi našich domovů.

Fotografie vznikla v přelomovém okamžiku lidí, kteří stáli před objektivem v roce 1924. Myslí mi proletí, že je to téměř sto zdánlivě dlouhých let. A přeci jsou na ní moje maminka, můj strejda a moje babička. Ale snad bych měla napsat „moja mama, moj stríko a moja babka. Slovenská babička se se svými dětmi vydala za manželem do Francie, kam on odešel hledat v době krize práci.  Mamince bylo pět, strejdovi tři a babičce dvacet sedm let. Já jsem bohužel jen ta, která vnímá jejich životy přes obrázky a sporé záznamy své paměti…  Ne, jinak, já jsem bohudík ta, která může vnímat jejich životy alespoň přes obrázky a záznamy své paměti. Obrázek se stal součástí mé rodiny. Podněcuje dotazy vnoučat „kdo je na obrázku?“ Podněcuje ke sdílení příběhu čtyřech lidí z naší rodiny. Ten mi maminka předala, stačila převyprávět. To je přeci ta nejpřirozenější „cesta“ k vnímání kořenů. Jak nepsal Jan Skácel: „Stále jsou naši mrtví s námi…“

Fotografie vznikla v roce 1924 v Bratislave před odchodem druhé části rodiny do Francie. V té době se lidé nechávali fotografovat jen při výjimečných událostech. A odchod do neznámého velkého světa pro mojí venkovskou babičku takovou událostí byl. Babička a její dvě děti dostaly zprávu, že mohou přijet za otcem rodiny do Francie. Do města Gueugnon („Giňo“). Mnoho českých i slovenských mužů v té době odjíždělo za prací do světa. Hledat lepší budoucnost. Tak jako dnes. Dědovi se poštěstilo získat práci i s bydlením pro celou rodinu. Opouštěli malou vesničku v rodném Slovensku s nadějí, že budou spolu jako rodina.

Město Gueugnon, jeho část, kde žili zaměstnanci továrny, v něčem připomínala baťovské kolonie domků ve Zlíně. Ulice pojmenované podle národností jejich obyvatel…Polská, Česká, Slovenská…V tomto  lidském Babylóně začala i nová životní etapa mých blízkých. Měli domov a práci. Polovinu dvojdomku a práci v továrně na zpracování hedvábí. Měli jeden druhého a děti školu. Měli naději! Děda prošel s legiemi první světovou válkou. Nebál se změny. Zato babička zvyklá oblékat se do kroje, vnímat venkovské zvyky a být jejich součástí, pro tu to bylo z počátku velmi těžké. A děti? Tak jako dnes. Za chvíli brebentily francouzsky stejně, jako slovensky. Co vím, nejvíc se stýskalo po rodné zemi babičce. Děti se včlenily naprosto přirozeně a za chvíli měly plno přátel, kteří s nimi vyrůstali v mnohonárodnostní komunitě. Tato přátelství pak přetrvala mnoho desítek let, ale to předbíhám.

Jak šel čas děti vyrostly, vychodily školu, přišly první lásky i první práce. Maminka ve svých osmnácti letech odjela pracovat do Paříže na Československé velvyslanectví jako kuchařka. Paříž se svými uličkami, malíři, pouličními zpěváky, kabarety jí učarovala. Do konce svých dní milovala šanson, který zprostředkovaně doprovázel od dětství i mě. I já je miluji. Ale zase předbíhám, protože všechno nebylo jen idylické. To nejhorší mělo teprve přijít. Hrozba druhé světové války, kterou rozpoutalo nacistické Německo. Obrovská hrozba, která změnila životy miliónů lidí napříč světem. Změnila i životy mých předků. Přišla plíživě, rozrůstala se postupně jako plíseň, až ovlivnila celý svět. Šest dlouhých let. Šest velmi těžkých let. Šest pošlapaných let…

Dědeček s babičkou z obavy, že by se po vypuknutí války nemohli vrátit domů na Slovensko, se i se strejdou Štefanem, tehdy osmnáctiletým, na začátku roku 1939 rozhodli vrátit přes Štrasburk domů. Mamince, tehdy dvacetileté, poslali vzkaz, aby se k nim ve Štrasburku připojila. A maminka poslechla. Nikdo z nich netušil, že Francie, jejich druhý domov, už pro většinu z nich zůstane jenom snem a nekončící touhou. Že budou navždy odloučeni od přátel a většinu z nich už nikdy neuvidí.

Šest dlouhých let druhé světové války rodina prožila v malé dřevěné chaloupce na rodném Slovensku. Rodina naštěstí o nikoho ze čtyř členů nepřišla. Po roce 1945 začala svítat naděje, že se do svého druhého domova budou moct, po uklidnění poválečné situace, vrátit. Psali si s přáteli, prvními láskami, dělali plány k návratu. A pak přišel rok 1948. Hranice se neprodyšně uzavřeli a zůstal jen smutek a beznaděj. Z beznaděje a touhy vrátit se do Francie se strejda Štefan pokusil o ilegální přechod hranic. Nepovedlo se a byl za pokus o naplnění své touhy potrestán vězením. Dědeček s babičkou si nakonec zvykli a potlačili touhu po návratu, ale Francie jim zůstala vepsaná v srdci do konce života. Ani oni a ani strejda Štefan už se do Francie nikdy nepodívali.

A maminka? Jen těžko se smiřovala, ale žít se musí. Život ukrajuje z našich dní a musíme hrát s kartami, které nám život rozdá. Celé moje dětství a dospívání však doma zněla francouzská hudba i francouzské rozhlasové stanice na stařičkém rádiu se západní normou. Čas od času přicházeli poštou neobvyklé sametové pohlednice a v šedesátých letech i dopisy. Maminka mě učila francouzské písně a když jsem pobrala rozum, vypověděla i příběh svého „ukradeného“ mládí. Naučila mě milovat francouzské šansony, učila jazyk. Vzpomínky v ní byly pořád živé, i když o nich v té době téměř nemluvila.

To, že je v ní touha po Francii pořád živá, se ukázalo hned po listopadu 1989. Najednou hovořila o svém francouzském dětství a mládí velmi často. Kontakty však během dlouhých padesáti let od návratu postupně ustaly. I ve mně se však probudila touha podívat se do míst maminčina dětství a dospívání. Mamince bylo víc než sedmdesát. Měla jsem v té době už svou rodinu, ale s manželem jsme se domluvili a naplánovali cestu do francouzského Gueugnon.

S maminkou se v té chvíli odehrála neuvěřitelná proměna. Omládla a sršela energií. Sepsala si všechny informace, které zůstali v archivu paměti. Téměř nic nezůstalo v písemné podobě. Všechny staré adresy, jména, fotografie, střípky vzpomínek… I přes dlouhých padesát let odloučení mluvila plynně francouzsky. Na městském úřadě francouzského Gueugnon jí po odvyprávění jejího životního příběhu vyšli vstříc a v archivech jí našli jména a současné adresy lidí z jejího seznamu. Těch, kteří dosud žili.  Dali jí i mapu města. Dlouhý seznam se však velmi zúžil. Ale s těmi, kteří na něm zůstali, se postupně uskutečnila smutně veselá shledání po víc než padesáti letech. Velmi příjemná, vstřícná, plná vyprávění o životních poutích. Scházelo však příliš mnoho lidí, kteří by mohli vypovědět své příběhy. Strávili jsme nezapomenutelný týden nasloucháním, povídáním a procházkami po místech maminčina dětství a mládí. Velmi poučný týden, protože i dnes je doba zvláštně, a ne nepodobně, rozjitřená.  Jako byla doba maminčina života.

Velmi mnoho lidí mohlo prožít a nejspíš i prožilo podobný životní příběh. Často si kladu otázku, jestli jsme se, my lidé, z příběhů našich předků poučili. Měli bychom, určitě bychom měli. Jinak se může stát, že necháme ukrást životy našim dětem...                       

 

A ještě na závěr malé vysvětlení. Fotografie má dvě verze. Na druhé z nich je ještě čtvrtá osoba a tou je můj děda. Ten se dostal na obrázek až ve Francii, „retuší“. Byl přidán dodatečně z jiné fotografie. Na papundeklový obrázek, který pak mnoho let visel na zdi v malé dřevěné chaloupce v jedné malinké slovenské „dedine“. Mé dědictví!

 

 

Můj příběh Příběhy starých fotografií
Hodnocení:
(5 b. / 27 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Naděžda Špásová
Co dodat, dobře napsané.
Blanka Lazarová
Pro mě velmi emotivní příběh. Moc děkuji za to, že ho s vámi můžeme sdílet. Bylo jistě těžké se k tomu i jen odhodlat.
Vladimíra Šupinová
Nádherný příběh. Život opravdu píše romány.
ivana kosťunová
Příběh vaší rodiny mě velmi zaujal. Je velmi dobře stylisticky zpracován, velmi emotivní , a závěrečné poselství - nenechme ukrást životy našim dětem- bych chtěla obzvlášť zdůraznit. Máme kolem sebe spoustu takových příběhů, a je čas je zveřejňovat.
Soňa Prachfeldová
Silný příběh předků vaší rodiny. Je dobře, že jste jej napsala. Obdivuji naše předky, že měli takovou vůli a sílu žít i v těch nejtěžších dobách. Měli odvahu žít jinak, měli i k tomu sílu. Děkuji.
Jana Kollinová
Se zaujetím jsem četla příběh Vaší rodiny. Mnoho lidí touží vrátit se do míst, kde trávili nezapomenutelnou část svého života, ale ne každému se přání vyplní nebo návraty do krásných míst nepřinesou očekávané emoce. Hezky napsaný příběh.
Daniela Řeřichová
Děkuji za sdílení tohoto velice silného příběhu. Maminka musela být šťastná, když se na chvíli mohla vrátit do míst šťastných let ve Francii.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 48. týden

V čase adventním a vánočním často televizní stanice nabízí divákům známé filmy a pohádky. Tento týden si budete moci v kvízu vyzkoušet, jak dobře je znáte.