O hromadění aneb hromaďte, hromaďte, na množství nehleďte…

Naštěstí máme dost velký dům. Mám spoustu knih, které vyhodit neumím, knihovna praská ve švech, mám spoustu porcelánu po babičce, mamince, tchýni (v krabicích ve špajzu),který neumím taky vyhodit. Už jenom kvůli vzpomínkám. Oblečení dávám na charitu. A jako některé z nás mám i dost malých dárečků od dětí z cest a od bývalých kolegyň a kamarádek. Až umřu, tak to prostě děti s lehkým srdcem vyhodí. Naštěstí nám to prostor k obývání neubírá.

Přílišné hromadění je problém, přílišné "nehromadění" taky - to mám s maminkou, nesmím ji koupit nic do zásoby, dva balíčky sýru místo jednoho je neřešitelný problém - kam to dám?, víc jak dvě utěrky v šupleti, nechci krámy - vem si to! Jako ve všem - zlatá střední cesta! Na návštěvách se dobře cítím v bytech plných knih, obrázků, hezkých drobností, květin ...

Řekla bych,že je rozdíl hromadit nepotřebné krámy,odpadky, a dělat si sbírky.Já jsem sbírala kdeco,ořezávátka,známky,pohlednice,pera a násadky,kalamáře,lahvičky s plastickými nápisy,vázičky,zvířátka,kalendáříky,obaly od citrusů, a další .....Nemám vůbec chuť se toho zbavit vyhozením, i když tuším,že až umřu,to někdo asi vyhodí.......

Snažím se, snažím, dávám na charitu a pak hledám. Jenže moji synové - to nevyhazuj z komory, potřebuji na součástky, zároveň v garáži si bráním volný vjezd, řekla bych, že chlapi jsou postiženější, než něžné ženy s oblékáním.

Rozhodně věci nehromadím, jako pojistku neuváženého vyhazování mám svého muže.

Dřív jsem měla daleko víc věcí než teď, protože jsem měla hodně různých dárků od žáků. Jsem ráda, že tady v Týně mám minimum věcí včetně oblečení. Zlikvidovat věci z domova v Praze mi asi zabere víc času, ale také mě to čeká.

Já hromadím a nestydím se za to. Jako dítě jsme toho doma moc neměli, oblečení jsem nosila po své starší sestře, když jsem chtěla něco nového, tak jsem si na to musela vydělat. Náš byt je zabydlený, občas dám něco na charitu. Mám ráda věci kolem sebe.

Já ráda vyhazuji věci, které doma zavazí. Ještě se mi nestalo, že bych toho litovala. Nechyběly mi. Bohužel opakem je můj muž. Ale s tím nic nenadělám. Koupil si elektrokolo a 2 rozbité kola nechce vyřadit, protože se mu prý ještě budou hodit, tak chodíme kolem nich a jen zabírají místo. Trvá to několik let. Nenašel si čas je aspoň dát opravit. Měla jsem strýčka, jeho pokoj byl plný věcí i s vánočním stromečkem, nazdobeným. Nevadilo mu, že je červenec. Já byla tehdy malá holka, ale na tento zážitek nezapomenu. Jako děti jsme byli na prázdninách a tam v koutečku pokoje čekal stromeček na prosinec už připravený, jen zapálit svíčky a prskavky.

Je to hrozný neduh, to hromadění. Občas tím taky trpím, ale v přijatelné (pro mě) míře. Až se časem ta míra naplní, tak ty " ještě dobré a potřebné" věci jdou z domu, k tomu přihodím pár dalších kousků, a pak je zase místo na uskladnění. A tak pořád dokola. Teď mám právě vyhazovací období.

To je skutečně častý jev. I můj předposlední článek se tohoto problému dotýká.