Všechny fotografie: Z rodinného archivu Soni Prachfeldové

Příběhy starých fotografií: O mé české babičce

15. 2. 2023

Po krátkém přemýšlení jsem se rozhodla, že napíši pokračování i o naší nově nalezené rodině, bez které bychom nemohli zůstat v naší vlasti. Poválečná doba byla velmi krutá a úplně obrátila životy nejen nám, ale i mnoha dalším rodinám.

Můj příběh Příběhy starých fotografií vzpomínky

Autor: Soňa Prachfeldová

Hodnocení:

(5.1 b. / 34 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE

Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.

Jitka Hašková 15.2.2023 19:40

Tak jsem se vrátila k druhému článku a pochopila jsem to. Neměla jsi zrovna jednoduché dětství. Moc hezky jsi to napsala.

Eva Mužíková 15.2.2023 19:35

Také jsem se musela vrátit k prvnímu článku, abych se orientovala. Znovu Jsem oba přečetla jedním dechem. Ve srovnaní s Tebou jsem já procházela svým dětstvím jako rozkvetlou zahradou. Jak se říká - co Tě nezabije, to Tě posílí a to je s dovolením Tvůj případ.

Marie Novotná 15.2.2023 19:27

Tvé příběhy ze života jsou úžasné,stejně jako jsi ty. Děkuji za sdílení.

Hana Polednová 15.2.2023 19:02

Soni, i Tvůj druhý příběh se mi moc líbí. Někdo nemá takové štěstí, že se může pochlubit i fotografiemi svých předků. Na Tvé vyprávění plné lásky budou vzpomínat i Tvé děti a vnoučata. Též mě velmi zaujala shoda narození i jmen Tvých babiček.

Alena Velková 15.2.2023 16:11

Téměř neuvěřitelné, že se obě babičky narodily stejně a měly stejné jméno. Děkuji za další silný příběh.

Soňa Prachfeldová 15.2.2023 16:10

Děkuji Zuzko! Nemám ráda fanatismus v jakékoli podobě. Politika tehdy a i nyní vždy rozděluje lidi, nejen přátele, ale i celé národy, celý svět. Přitom největší zlo vyvolávají ti, kteří mají mocenské postavení a vyvolávají rozpolcenost mezi lidmi, až nepřátelství. V našich silách není možné to změnit po dobrém, je možné pouze nepřispívat k fanatismu a nepřilévat oleje do ohně. Nepodléhat politickému šílenství, víme jak to dopadlo, kolik bylo obětí v druhé světové válce. Na to by lidstvo nemělo zapomínat. Život je příliš krátký, nač si ho ještě zkracovat. Jsme nepoučitelní.

Marie Seitlová 15.2.2023 16:05

Soni je to zase velmi silný vzpomínkový příběh. Život kdysi byl hodně těžký, ale zvládli ho z láskou a pokorou.

Zuzana Pivcová 15.2.2023 14:08

Obě Tvé babičky se stejným datem příchodu na svět a Ty mezi nimi jste v mém vnímání symbolem sblížení obou pro někoho nesmiřitelných národů. Velmi si vážím toho, že Ty, Soňo, jdeš životem jako naprosto nestranná, neodsuzující, neměnící názory. Věřím, že ses se životem "porovnala" naprosto obdivuhodně.

Naděžda Špásová 15.2.2023 13:36

Soni, moc hezky jsi to napsala, takové babičky by si asi přál každý, i já.

Zdenka Soukupová 15.2.2023 13:05

Soňo, moc krásná vzpomínka. Ano, naši rodiče a prarodiče měli život opravdu těžký , přesto vše nějak zvládali. Dokázali bychom my být také tak silní?

Načíst starší příspěvky

Zpět na homepage Zpět na článek

Jak jsem se opila s Karlem Gottem

Jo, to byly časy… byli jsme oba mladí, já i Karel. On měl už svou kariéru rozjetou na plný koule, já tu svoji teprve budovala.

Zuzana Zajícová

Škola hrou - před 60 lety

V roce 1961 jsem nastoupila do 1.třídy ZDŠ v Čížové u Písku. Do školy chodily nejen děti z Čížové, ale také z okolních vesnic - Bošovic, Císadlovic, Zlivic, Krašovic, Topělce, Křešic, Nové Vsi a snad i Pamětic, zpočátku pěšky, později autobusem.

Hana Píchová

Jak jsem ztratila svou malou sestřičku

Neděste se, nepřišla jsem o ni... i když stát se to nakonec i mohlo. K stáru se člověku vybavují…

Jana Hošková

Oživení vzpomínek

S kamarádem brázdíme okolní hory. Vždy si z cesty přivezeme pěkné zážitky. Také jsme obohaceni setkáním se zajímavými lidmi, které potkáme. Naše túry se táhnou většinou kolem 20 km, i když bylo i 30 km.

Jindřich Berka

V polobotkách do zasněženého Kořenova aneb Neopouštějte svá zavazadla

Bylo to již dávno, kdy jsem dostala poukaz ROH pro dva do Krkonoš, do chaty Zvonička v Kořenově. Vypravili jsme se s krosnou na zádech a běžkami. Na poukazu jsme měli popsánu cestu, jak se tam dostat. Choulila se u lesa a asi o 100 metrů výše než vlaková stanice.

Libuše Juráčková