Osud. Osud?

Věrko, článek se mi moc líbí, protože téma je mi blízké a ty jsi ho zpracovala perfektně. Já na předurčenost osudu příliš nevěřím, život si utváříme sami. Ale, vždy je zde malé procento, že existuje, stejně jako Bůh. Žádná absolutní pravda není. Stále musím připouštět, že nemám pravdu. Učení stoika Epikteta je zajímavé, ale nesdílím jeho fatalismus. Jeho známý výrok - „Nechtěj, co není, a chtěj, co je, a budeš spokojen.“ Ještě se k tomu dopracovat.

:-) Osud je, že umíráme a obsah našeho života zůstává jako součást energie boží síly v Duchu svatém - variace na "litera scripta manet". Protestanti coby prevíti překrývají svou svévoli předstíraným šilháním po boží vůli a hrdě nejsou humanisty :-)

V jedné písničce se zpívá "jaký si to uděláš, takový to máš", nebo "každý svého štěstí strůjcem", jsem ateista, ale asi máme v životě něco dáno a je na nás, jak s tím naložíme. Víš, že ani nevím jestli věřím, nebo nevěřím? Radši se v tom moc nešťourám. Přeji ti štěstí a dlouhý život. :-)

Pěkný článek na nevyčerpatelné téma. Motiv osudu prolíná stěžejními filozofickými a uměleckými díly napříč staletími. Osobně na osud víceméně věřím, ale to mi nebrání žít podle svých představ a možností. Ex post si často uvědomuji možné důvody vedoucí k událostem, které můj život ovlivnily. Ale neodvažuji se vyslovit zcela jednoznačně.

Mívám v životě období, kdy o svém osudu i osudech jiných přemýšlím. Ale nikdy jsem k jednoznačnému závěru nedošla. Třeba je to tak, že nějaké rámcové předurčení existuje, ale je na člověku, jak ho “využije” nebo změní.