Příběhy starých fotografií: svazácký

Paní Kočandrlová, Leninský svaz mládeže nepamatuji.

Napřed řeknu to, že prezidenta Svobodu jsem zažila v červnu 1968 v obci Slapy u Tábora. Byla jsem po prvním ročníku VŠ, zkoušky už jsem měla hotové, tak jsem jela navštívit spolužačku ze Soběslavi. Z Tábora mi ale do Týna nejel žádný autobus, tak jsem to zkoušela stopem. Ve Slapech ale náhle končil veškerý provoz, protože tam v kulturním domě byla vládní delegace v čele s prezidentem. Akce právě končila, účastníci vycházeli ven, prezident prošel kolem mě. Tehdy to nebylo nějak přísně hlídané. Lidé radostně mávali, já asi taky. Do Týna mě dovezl někdo z prezidentské akce šestsettrojkou. Asi za půl roku, tedy už po srpnu, projížděl prezident Svoboda Týnem, kolona aut, nikdo mu nezamával, já už samozřejmě taky ne. A nyní, Eli, k Tvému povolání. Stalo se mi to obdobně jako Tobě. Chtěla jsem být novinářkou, nedostala jsem se, byla jsem netypická učitelka a netypická archivářka, a když jsem pak trochu psala do i60, přece jen jsem se oklikou ke svému původnímu přání dostala.

To je krásný příběh. Opravdu jen někomu se podaří setkat se s prezidentem.

Do pionýra se dostávalo automaticky,ani jsem v životě nebyla na schůzce. Do Leninského svazu mladých nás lákali na gymplu v 1. ročníku (1970),pak se název změnil na Socialistický svaz mládeže,ale ani tam by mě nikdo nedostal.Spolužáci tam postupně nalezli,aby se dostali na VŚ, já šla jen na nástavbu a bylo mi to fuk. Nesnášela jsem jakékoliv organizované hnutí, v práci jedině ROH,což musel každý. Tím pádem mi nikdy nehrozilo,že bych předávala kytice nějakým papalášům.

Tomu se říká zážitek na celý život.

Eleno, asi jsi jediná z íčkařů, které se něco podobného povedlo. Musel to být opravdu silný zážitek. A o Tvých krásných fotografiích už tu psali ostatní. :-)

Eleno, netušila jsem, že jsi tkadlena. Uměla bys utkat pavučinku, aby sis ji pak mohla vyfotit a nemusela čekat na osminoha? :) Docela by mě zajímalo, kolik vyučených fotografů se tomuto povolání ve skutečnosti věnovalo a s jakým úspěchem. Protože to hlavní - fotografické vidění - je od přírody a vyučit se mu nedá. Věřím, že ještě dneska cítiš lehké chvění, když si na možná první let a předávání kytice samotnému prezidentovi vzpomeneš. Krásná vzpomínka!

Pro p. Veselou: dva roky po vyučení tkadlenou jsem ze zaměstnání odešla a nastoupila jsem jako průvodčí do ČSAD. To byla bezva práce. Pak jsem se potkala s budoucím manželem. Přišly děti a moje dálkové studium na SEŠ, pak už jsem po celý profesní život pracovala v různých ekonomických pozicích. Fotografování je mým koníčkem.

Moc pěkný zážitek pro slečnu, vstupující do života. Roky 1968 a 1969 změnily životy mnoha lidem. Ale fotografkou jste zůstala a to špičkovou! Hodně štěstí a zdraví do dalších let

Eleno, uzasny zazitek!! A jste kocka! Co jste tedy pak delala, kdyz vas přadlena nebavila?