Toxická pozitivita. S těmi, kteří jsou moc hodní, se žije těžce

Každý má právo říci jak mu je. Na druhý stranu nemá smysl si pane Zelenka dělat z velkou hlavu z něčeho, co nás bolí. Můžeme se jen poučit a změnit to. Pokud to nejde, tak se s tím naučit žít. Na tom optimismu samozřejmě bez nuceného anglosaského světa přece něco je. Podle mě nemá cenu rozpouštět svůj život ve smutku. Jsou i radosti. Jindra

V devadesáti letech?, no nic :-). Pana Zelenku a jemu podobných naprosto chápu, neboť jsem také dlouho nevěděla, že strůjcem svého štěstí jsem já sama. Dlouhý čas jsem neměla důvod k úsměvu a k radosti ze života a teď, když jsem se k obojímu dopracovala, říká se tomu sebepoznání, tak si to mám nechat zase vzít zapšklými pesimisty??? Tak to tedy ne! Jsem svá a jak to mají druzí, je jen jejich věc. Kritikou druhé nenapravím a poučováním už vůbec ne, neboť zkušenost je nepřenosná. V posledním článku pana Zelenky, Fejeton na "světlé zítřky" je tolik negace, že jeho postoj k příjemně naladěným lidem naprosto chápu a už jen dodávám, "Kdo chce kam, pomožme mu tam!"

Souhlasím s příspěvkem pana J.Zelenky. Pokud je něčeho moc, je to příliš. Když jsem poprvé navštívila v 90 letech USA, nechápala jsem ten jejich "happy" úsměvy a nucenou pozitivní náladu. To jsem netušila, že za pár let to bude i nás.

Článek je smutně pravdivý. I zde, na íčku, je toho nuceného optimismu fůra.

Každý je nějaký už od narození.Pesimista,optimista, melancholik,flegmatik,cholerik,sangvinik. Někdo zřejmě cení chrup od rána do večera ve stylu keep smiling,někdo má nasazenou nepřístupnou masku a nechce být nikým otravován. Já se už nedivím ničemu,okolo mne se ale nevyskytuje žádné takové uměle vybuzené, radostně se tvářící individuum,tak jsem klidná.

Když mám náladu, tak ji mám. Když ji nemám, tak nemám. Všelijaké poučky jsou prostě všelijaké.

To bych nemusela nazvat toxický pozitivizmus, ale přetvara. Jsem dost free a "tralala", ale emoce pořád mám a projevuji je .

Hezký článek, přesně vystihuje ta sluníčka v našem životě... Dostala jsem dobrou radu od , teď již bývalé, přítelkyně: Mysli pozitivně, usmívej se na svět, ať lidé vidí, že tě nedokáže nic zlomit! Bylo to zhruba uprostřed roční léčby chemoterapií a já byla ráda, že dojdu sama na WC...

Podle mne je rozdíl mezi tím, kdo je radostný a tím, kdo to předstírá, aby sám sebe přesvědčil, jak to zvládá. Já osobně raději povzbudím, než nadávám na okolnosti. Škarohlídství demotivuje.

Souhlasím s Hanou Řezáčovou, mám ráda lidi pozitivní, ne přehnaně, ale usměvavé, lidi s nadhledem, kteří se dovedou zasmát i sami sobě. Zároveň chápu, že život přináší někdy problémy a tak jsem ráda, když ten problém můžeme společně probrat. Pokud ovšem ten dotyčný chce. Ale ve společnosti neustále negativního člověka se necítím dobře.