Toxická pozitivita. S těmi, kteří jsou moc hodní, se žije těžce

Tak to je diskuze! I to mě rozesmálo, a Jani Šenbergerova děkuji, fakt nejsem praštěná :-) Pro A. Potůčkovou.. 24h to vydržím hravě, a což teprve na jaře, které je za dveřmi, nebo dnes, slunce až do večera a za mnou práce hromada. Ano, občas mě něco špatného semele, ale oklepu se. Každý jsme jiný a to je dobře :-)

Paní Jano, jak jsem napsala v 10:02, také s článkem souhlasím a přesně vím kam autorka směřuje. Trefuje se přesně do toho, co sama nepoznala. Nemohu mluvit/psát za nikoho, pouze sama za sebe. Jak to mám já, je mojí věcí a mohu dát najevo cokoliv. Každý to má nějak, tak nevím, proč by pro mě měla být hloupost, že někdo to má jinak.

Souhlasím s článkem a přesně vím, kam autorka směřuje. Zlatá střední cesta. Ale být stále naladěný, usměvavý a plný dobrých rad, které navíc vnucuje druhým není normální. Měla jsem spolupracovnici, která byla taky tak posedlá. Pořád nám říkala, že po návratu z práce s radostí pere, vaří, prostě se nezastaví, je v jednom kole, není unavená. Jen se tak chlubila. Jak by to vypadalo, kdyby nám řekla, že po příchodu sebou praští na postel. Byla pozitivní a v dobré náladě pořád, což je hloupost. Prostě mi lezla na nervy. Podobný pojem je i toxická láska. Někdo vám chce pomáhat, ale vy o to nestojíte. "Já ti rád pomůžu/"

Ona je pozitivita a pozitivita. Za sebe mohu být pozitivní, i když moje situace není zrovna k popukání. Když jsem například před rokem skutečně pozitivní byla, řekla jsem si, hlavně ať to má snadný průběh a nevleze mi to na plíce. A budu hodná, budu odpočívat. S knížkami, s oblíbenými DVD, spát, dodržovat pitný režim. Dopadlo to dobře. Nemoc přišla, odešla. Nakonec jsem to vzala pozitivně. Že to mám za sebou. Co člověku taky zbylo. Druhým svojí dobrou náladu či pozitivní pohled na jejich negativa tedy nevnucuji. To snad ani nejde, přemlouvat je k radosti nad jakoukoli pohromou, která je postihla. Na stranu druhou odmítám být terčem kritiky zrovna v téhle věci. Stalo se jednou na plánovaném krátkém setkání bližšího příbuzenstva/ odpolední návštěva, kafe a koláč na chalupě/. Jak se tak mluvilo o všem možném, hovor sklouzl na téma zvané ,, Všechno je na houby". Dva hlavní diskutéři semleli kdeco. Práci. Drahotu. Vztahy lidí. Svět. Na ničem nenechali nit suchou. Ostatní se je marně snažili usměrnit, aby nekazili zbytku lidí aspoň náladu. Podotýkám, že diskutéři měli práci, vlastní bydlení i ustálený zdravotní stav. Ostatním se usměrnění nezdařilo. Já mlčela. Vědoma si toho, že s těmi morousy nehnu stejně. A morousové se pokusili hnout se mnou. Abych jim dala za pravdu. Já odmítla přidat se k jedné i druhé skupince. Povídám, život je takový, jaký si ho uděláte. S některými věcmi nemáte šanci hnout. Tak je dobré zabývat se těmi svými věcmi, které máte možnost ovlivnit. Náladu. Co budete dneska nebo zítra dělat. Co si koupíte. Kam půjdete. Jestli něco chcete nebo nechcete. No a ti dva řekli. No, to je celá ona. Bere všechno, jak to přijde. Nenadává. Pořád něco dělá a plánuje. Když přijde malér, tak se z něj dostane a jde dál. Dotáhne něco do konce, do čeho by se člověk ani nepustil. Vždyť nic nemá cenu. Copak to aspoň nevidíš, když si to tedy už neumíš přiznat? A já vstala, řekla, že na světě je přece vždycky něco hezkého, i když třeba prší, vyzvala je k procházce kolem záhonků či po vsi, že třeba přijdou na jiné myšlenky, a šla si okopávat zahrádku. Možná to nebylo slušné, ale co. Jestli někdo má mrzutou náladu, ať ji nevozí jinam. A totéž platí i o té pozitivitě. Nemůžu nutit druhé jásat nad nezdary a karamboly. Zejména, když jich je tolik, že je utápějí. Ona stačí jedna starost. Natož když jich přijde víc. A ještě něco. Jsou lidi, známí, příbuzní, co mají ve zvyku se objímat, to, obřadně si podávat ruce, i když se dlouho znají a běžně se jednou za čas vídají. Většinou mi řeknou, já vím, ty nemáš takový ten úzký kontakt ráda, ale když já si neumím pomoct, já tě ráda vidím....a propustí mě olíbanou a pomačkanou. Tahle pozitivita je pro mě úděsná. Ne že bych byla studený psí čumák. Já si vždycky vzpomenu na pány Husáka a Brežněva.....

Pane Antoníne, pravdou je, dokud jsem naříkala, i když jsem si stěžovala, nikdo mě nepolitoval, ani mi nepomohl a dnes vím, že to tak bylo dobře. Dokud jsem ze svých neúspěchů a z nich plynoucí blbé nálady vinila druhé a čekala, že se k mé spokojenosti změní, nikdy se tak nestalo. Změnila jsem tedy ke své spokojenosti sebe a mám vystaráno. Když budu, tedy s prominutím, nadávat, že všechno stojí za hovno, tak to bude stát za hovno. Smrti se nebojím, byla jsem "TAM" na zkoušku, je "TAM" krásně, tak nevím proč bych se tu v blbé náladě měla trápit. *** Nikdy jsem nebyla u psychologa, u psychiatra ani na psychiatrii, "nevím", co jsou antidepresiva, či prášky na spaní, za sebe tvrdím, že jsem v bdělém stavu permanentně pozitivní od přírody a protože mi na to nikdo nic nepřidal, tak nelžu. Každý včetně pana Babiše dělá jen to, co mu vyhovuje, tak nevím, proč "JÁ" a já bych měla být kvůli tomu nas..ná :-) :-) :-)

:-) :-) Asi jsem něco špatně pochopil,... toxicky pozitivní lidé nejsou ti moc hodní, titul článku je v tomto zavádějící. Toxická pozitivita sebou nese vztahové odcizení, které najdete v evangelických spolcích, u Svědků Jehovových, aktivisté z Člověka v tísni často páchají velká anonymní dobra a ignorují s úsměvem netečného individualisty potřebného blízkého. "Půvab" tohoto životního postoje spočívá v absenci všech smrtelných hříchů, ale ční nad ním základní princip hříchu - lež... :-)

Nelze být positivní 24 hodin denně. A kdo toto tvrdí, že takový je a dokonce od přírody tak lže. Stačí zmínit např. pana Babiše a hned je ohen na střeše.

Tak jsem si tu početla a jediné, co jsem v této chvíli schopná napsat je to, že šťastný může být i ten, kdo leží na "smrtelné posteli". Mnozí to štěstí nemají, odejdou z tohoto světa pod troskami a je jim jedno, jestli je to dílem přírody, nebo člověka. Každý pozitivní člověk zdaleka nemusí být toxický/praštěný.

Autorka článku má naprostou pravdu. Neuznávám to divné klišé, když na otázku "Jak se máš ?" mám odpovídat, že se mám výborně - i přesto, že mi včera spadnul dům a a současně vymřelo veškeré příbuzenstvo. Je poněkud arogantní a troufalé trvat na takové rádoby zdvořilosti. A je to především projev alibismu. Na odpověď "mám se špatně" by měl, podle pravidel elementární slušnosti a lidskosti ,následovat dotaz tazatele "Mohu pro tebe něco udělat ???" Takový dotaz by neměl být další zdvořilá fráze. Měl by být míněn naprosto vážně a tazatel by se měl ve vší vážnosti pokusit opravdu něco udělat. Mám zkušenost, že když chce člověk pomoci druhému, tak pomůže. Někdy stačí i pouhé sdílení, když není jiná možnost.. Možná, že pak bychom ani nemuseli o tomto problému psát.

Nikoho tzv. toxicky pozitivního neznám, ale mám ráda lidi, kteří se na svět usmívají a drobné zádrhele umí brát s humorem a nadhledem, je příjemné být v jejich blízkosti - a naopak, se škarohlídy, kteří neznají jinou barvu jak černou, se moc dlouho pobýt nedá - tedy s toxicky negativním, (jestli mohu použít a otočit jádro článku) - a takového znám ... Na závěr: asi bych spíš snesla toho přehnaného pozitivce než jeho opak, lepší srdíčka a smajlíky než mor a neštovice ...