Božena (93): Po smrti manžela jsem se přestěhovala k dětem, sama bych to v domě nezvládla

Kéž by každý měl v důchodu takovou pomoc v dětech a takovou odvahu a rozhodnost nesložit ruce do klína. A žít v nových podmínkách, najít si na nich pozitiva i nové známé. Ne každý to dokáže. A potom žije osamoceně ve vzpomínkách a v domě, jehož provoz finančně ani fyzicky nezvládá. A vyčítá nezájem dětem, které žijí daleko, chodí do práce a jsou už ve středním věku rádi, že jsou rádi. Jsou z toho pak všichni rozmrzelí. Nakonec se jejich děti ještě dohadují, kdo se stará míň a kdo víc, kdo by měl za rodičem jet příští víkend, atd. Podmínky v zaměstnání jsou náročné, důchod v nedohlednu a 55 letý člověk nemá moc síly starat se o vzdálenou domácnost svého osmdesáti a více letého ovdovělého rodiče. To je pak každá rada drahá, co s tím. A ne každé děti spolubydlení nabídnou a ne každý ovdovělý rodič je nově domácnosti vítaným přínosem. Když tráví čas denně pouze čekáním, kdo přijde už konečně domů a bude mu dělat zábavu až do večera. A nenechá ho ani v klidu vydechnout. Tahle paní to vzala i s dětmi za správný konec. Takovým lidem člověk fandí.

:-) Naše pálavská babička byla generál hospodářství, co si ji do požehnaného věku 96 let pamatuji, odlehčovala vervu a nasazení hláškou "stejně šecko jednó čert zebere". Naposledy odchytila s pochopením ironii "a co děti? mají si kde hrát?" , kterou mě občas vítala. :-)

Úctyhodný věk a obdivuhodná paní. Jen mě trochu zarazila slova o starání se o vnoučata 60 letého syna, která chodí do školy. Zřejmě VŠ ?

Hezký příběh. Mám 91letou matku, bydlí sama v bytě 80km daleko ode mne. Navrhla jsem jí už dávno, že se může nastěhovat k nám. Odmítla. Řekla doslova: " Vy byste chtěli, abych na Vás musela dělat." Doslova mě to urazilo. Prostě lidé jsou různí...Nutí mě, ať za ní jezdím, ale já mám svou rodinu, auto nemáme a tak je vše nad mé síly.

Článek se mi moc líbí, žádné naříkání, rozumné přizpůsobení se. Je dobŕe, když to tak je.

Také se mi líbí ochota přijmout péči dětí v situaci, kdy síly ubývají. Moje maminka s námi bydlela deset let a já jsem ráda, že děti měly babičku doma a já maminku mohla nechat pomáhat s tím, na co jí stačily síly.

Moc hezký článek. My s manželem jsme zatím stále soběstační, ale když dcera před více jak 8 lety navrhla, že můžeme s nimi do rodinného dvougeneračního domu tak jsme to uvítali. Pocházíme oba z vesnice, na rodinný dům jsme byli oba zvyklí. A žije se nám spolu dobře, navzájem si pomáháme jak finančně, tak fyzicky. A až nebudeme moci, tak snad se o nás dcera postará zejména ve fyzické oblasti.

Konečně jedna z žen, které nežehrají na osud, nefňukají. Samozřejmě, že ve svém věku, i když podle písemného projevu jste hodně zdatná, nemůžete být sama. Žijete se svými dětmi. Jste příkladem pro mnohé, které si ztěžují a neví si rady samy se sebou. Přeji Vám hodně zdraví a spokojenosti.

Paní, jste skvělá. Hlavně tím, jak se umíte přizpůsobit novým situacím. Spousta osamělých lidí už to sama nezvládá, ale nic nechce měnit. Pak si jenom stěžují a nadávají.