Mé úžasné kočky

Paní Ludmilo hezky jste se s námi o své kočičí lásky podělila. Pište dál.

Máme dvě kočky doma,ta starší nesnáší tu novější,tak je to s nimi někdy těžké,musí spát každá jinde, někdy se honí v noci po kuchyni a vřeští a syčí na sebe. Venku máme ještě venkovní toulavé dvě kočky,od sousedů chodí kočka a kocour,takže máme o zábavu postaráno. Dvě z koček s námi chodí jako pejskové všude,i do lesa.

Mile kočičí povidani, presto souhlasim s panem Berkou ;-)

Moc děkuji za milé komentáře. Psi a kočky se nevylučují. Dokud jsme mívali i psy, ti byli na naše kočky zvyklí. Ale jak se objevil cizí kocour, už bylo zle. Když jsme měli Axe, kříženec NO a belgičáka, přinesla jsem domů kotě. Ax si ho šel očuchat, ten mrňous se naježil a dělal "zlého kocoura". Nezapomenu na Axův výraz. Bylo to, jak když se směje, takové to "co vyvádíš, malej". Se zvířaty je někdy zábava a je obrovský rozdíl v povahách. Ale to ví každý, kdo někdy nějakého tvora doma měl.

Kočky máme do doby, kdy jsme se, ještě jako děti, přestěhovaly s maminkou do jižních Čech. Nejprve u nás byli také kočičí nalezenci nebo koťata od sousedů. Všichni se pohybovali venku v blízkosti naší chalupy a bohužel neměli příliš dlouhý život. Po přestěhování do Prahy jsme se Zuzkou měly v bytě pravé domácí mazlíčky, kteří s námi vždy na prázdniny i na delší pobyt na chalupu cestovali a vlastně i dnes cestují. Když jsme o někoho z koček přišly, bylo nám jich dlouho moc líto a měly jsme pocit, že "náhradník" se předchozí kočce nemůže vyrovnat. Další kočky nás ale brzy přesvědčily, že jsou svým projevem rozdílné, ale každá je zase kočičí osobnost. S výjimkou dvou ušlechtilých kocourů byli a jsou z útulků nebo nalezenci.

Bez koček by to nebylo ono. Pro nás jsou nepřekonatelné, i když pejskové jsou taky fajn. My jsme zkrátka "kočkařky". Když se s nimi člověk sblíží a komunikuje s nimi, rozumí úplně všemu. U nynějších sourozenců Babety a Waldemara, kteří nahradili miláčka Čertíka, je krásné pozorovat, jak se liší osobnost kocoura a kočky. Přišli jako pětiměsíční koťata a dnes už jim je tři a půl roku. Díky za vyprávění.

Tak já znám 2 rodiny, co mají pejska i kočku. Jak to dokázali, že se snáší je umění. Před několika roky jsem měla z útulku Mikeše I a Damiánka. Paní mi řekla, že budou kamarádi. Ale nebylo to tak. Damián ho jednoho dne vyhnal pryč! Asi za rok nám doma umřel Damiánek. Byl nemocný. V současné době mám 4letého Mikeše a ten je država. Nikam se netoulá a neutíká. Je moc milý.

Také jsme milovníci koček, v domácnosti máme Maxe a Mikeše, oba nalezenci a když nám Micinku přejelo auto, snacha odněkud přinesla malé šedé kotě, zase Micinku. Zajímavé, že se mezi sebou nekamarádí, s námi ano. Je s nimi veselo.

Oprava:Macka, kadila.

Kočky jsou moje druhá láska, první jsou pejsci. Když jsem byla malá, tak jsme měli černého kocoura macka. Pak už jen, když jsme se přestěhovali ke tchýni. Ta měla kočku, která mě brala jako vetřelce a ladila mi všude možně. Dcera má krásného kocoura, je to Brit šed,ý a veliký, zůstal jim po nemocných majitelích. Tak ať se kočky kočkujou.