Dominika není Dominikána
Všechny fotografie: z osobního archivu Heleny Přibilové

Dominika není Dominikána

7. 2. 2023

Když se řekne Dominika, většinu z nás napadne Dominikánská republika. Obě tato slova pocházejí ze slova Dominica (Den Páně čili neděle). Dominika je ale ve skutečnosti malý ostrovní stát v Malých Antilách ležící mezi francouzskými zámořskými územími Guadeloupe a Martinik.

Své jméno dostala proto, že ji Kolumbus spatřil v neděli.

Původními obyvateli Dominiky byli Karibové, kteří odtud předtím vypudili Arawaky. Karibové nazývali svůj ostrov Wai'tu kubuli, což znamená "Vysoké je její tělo". Poslední příslušníci tohoto indiánského národa dodnes na Dominice žijí a nám se podařilo je navštívit.

Do většiny vzdálených zemí se cestuje letadlem. Když jsme dobře posazení, vidíme ve dne okénkem letadla rychle ubíhající krajinu nové země a v noci světélka spících měst, ale není čas na vstřebání těchto prvních dojmů, protože nás čeká úprk k pasové kontrole. Mezi ostrovy v Karibském moři jsme ale v roce 2015 cestovali lodí, takže jsme měli možnost se pomalu s každým z nich z dálky seznamovat. Nejprve se objevil na obzoru, potom se pozvolna zvětšoval. V případě Dominiky byly vidět poměrně vysoké hory topící se v tropické zeleni. Pak se v dálce objevil přístav a město. Bylo možné sledovat všechny detaily, včetně vlajky nezávislé Dominiky. Co nás tam čeká?

Ne všechno se na cestách povede a při přípravě putování nelze všemu věřit. Na internetu jsme si rezervovali „chatičku v klidném prostředí s výhledem na řeku Layou“. Po vylodění v přístavu hlavního města Roseau, kam jsme připluli z Guadeloupe s notně rozhoupanými žaludky po dvou hodinách plavby mezi až čtyři metry vysokými vlnami, jsme se na slibovaný odpočinek skutečně těšili. Po příjezdu do „Rhythms on the River“ (Rytmy na řece) jsme se však ocitli v titěrném bungalovu v zatáčce silnice, po které navzdory podvečerní hodině každou chvíli hlučně projelo auto. Před zatáčkou všechna vozidla přibrzdila a po jejím projetí řidiči zase šlápli na plyn. A bylo po idylce. Manžel setřásl únavu a při večeři našel na notebooku jiné ubytování ve vnitrozemí ostrova. Původní rezervace však byla přes Booking.com a zrušit ji nebylo jednoduché, protože nešťastná majitelka musela této společnosti platit 15% provize. Manžel vyjednal dohodu – zaplatíme provizi za jednu noc a večeři a nebudeme na Booking.com psát žádnou recenzi. Lhát nelze, ale recenze je dobrovolná. Manžel mezitím emailem zkontaktoval nové majitele, ti však odmítli pro nás přijet. Měli jsme sice pronajaté auto, ale jak v noci najít na neznámém ostrově lokalitu v hlubokém vnitrozemí a bez navigace? Dostali jsme zhruba pokyny. Zpět do Roseau, potom vystoupat ho hor a snažit se najít odbočku po prašné cestě doleva. Nevím jak, ale odbočku jsme našli. Byla úplná tma. Po několika dalších kilometrech se před námi objevila černá díra. Cesta jako by skončila a světlomety auta svítily do prázdna. Manžel vystoupil z auta. „Je tam prudký spád a dole není nic vidět.“ Naštěstí jsme si prozřetelně půjčili džíp. Na „jedničku“ s náhonem na všechna čtyři kola dolů do tmy. Po ujetí asi dvou set metrů se objevilo malé světýlko v džungli. Z temna se vynořila dvě bělma očí černého zaměstnance. 

Pomohl nám odnést kufr. Po prožitém šoku jsem rezignovaně konstatovala, že lůžko sdílím s malou tropickou žabkou. Lepší než pavouk nebo had. Všude kolem bylo naprosté ticho. Probuzení druhý den ráno nám vše vynahradilo. Zírali jsme s údivem do bujné zeleně tropické džungle, která obklopovala několik malých bungalovů. V dálce prosvítalo moře. Ubytovací zařízení patřilo americkému páru, jehož dcera se zde provdala za černého domorodce. Snídaně byla velmi střídmá. Nedočkavě vyrážíme za poznáním tohoto ostrova, který se tak výrazně liší od všech ostatních v Karibském moři. Nejsou zde totiž téměř žádné pláže. Takže chybí i davy turistů. Naštěstí. Dominika zato nabízí divokou přírodu, která dává představu, jak tato oblast světa vypadala před příchodem Evropanů.

Poznávat ostrov Dominika si vyžaduje terénní auto. Vyplatilo se nám hned u první řeky, kam jsme si zajeli cestou na pevnost Fort Shirley na severu ostrova. Fort Shirley je pozoruhodná historická lokalita. V roce 1802 se zde odehrála vzpoura afrických otroků, kteří za nelidských podmínek sloužili v armádě britského impéria. Vzbouřenci na tři dny obsadili pevnost ze strachu, že budou posláni na práci na třtinových polích. Díky úspěšnému zakončení této jejich akce získali v roce 1807 svobodu všichni otročtí vojáci v britské armádě. Pevnost Fort Shirley Angličanům několikrát pomohla odrazit francouzské vpády na Dominiku. Velkou část pevnosti postavili Britové, ale Francouzi ji během své okupace Dominiky v letech 1778-1784 významně doplnili. Po skončení válečných operací mezi Británií a Francií se pevnost stala nepotřebnou a v roce 1854 byla definitivně opuštěna. Od roku 1982 zde proběhla rozsáhlá rekonstrukce a pevnost Fort Shirley je dnes součástí světového kulturního dědictví UNESCO.  

Z pevnosti jedeme po západním pobřeží ostrova na jeho jižní cíp s názvem Scotts Head. Vzdálenost necelých 60 kilometrů jedeme hodinu a půl, protože tato část ostrova je poměrně hustě obydlena. Scotts Head je pahorek spojený s hlavním ostrovem úzkou šíjí. Je zde nejsušší klima na Dominice, ale ani zde zeleň nechybí. V zátoce pozorujeme místní rybáře, kteří za doprovodu hlasité karibské hudby vytahují svoje loďky z moře. Blankytná obloha a okolní zeleň vytvářejí vhodnou kulisu pro podmanivé zvuky reggae, za které by se nemusel stydět ani Bob Marley. Trochu jsme se zklamali v místní pizzerii. Pokus o zpestření jídelníčku se nepovedl. Na pizzu je lepší jet do Neapole.

Další den raději jedeme na oběd do hlavního města Roseau. Bylo postaveno na místě původní karibské vesnice Sairi. Francouzi ho pojmenovali podle rákosí, které rostlo podél břehů místní řeky („roseau“ znamená francouzsky rákos). Manžela čekala operace kyčle, obtížně se pohyboval, takže jsem se na průzkum restaurací vydávala sama. Pro změnu jsem vybrala čínskou restauraci, kde jsme se tentokrát dobře najedli. Roseau je malé město, které má přibližně 15 000 obyvatel, ale chaos na ulicích není o nic menší než ve velkoměstech. Hodně budov je dřevěných ve stylu tropické koloniální architektury. Katedrála je výstavná, místní černé obyvatelstvo je nábožensky založené.

Napříč ostrovem vedou dvě dobré silnice a do hornatého vnitrozemí se lze džípem dostat i po hůře sjízdných cestách. Díky tomu jsme mohli prozkoumat i méně přístupná místa v tropické džungli ostrova. Jedna taková silnička vede ke sladkovodnímu jezeru s názvem Letang odvozeným z francouzštiny („étang“ znamená rybník). Je zde dokonce turistická stezka. Ostrov je porostlý tropickou vegetací, včetně obřích přesliček a kapradin. Voda zde nechybí. O něco jižněji se nacházejí vodopády Trafalgar Falls. Vytékají z hloubi tropického pralesa a jsou obklopeny různými odstíny zeleně exotických stromů rostoucích v několika patrech. Na sever od jezera nabízí neméně působivou podívanou tůně Emerald Pool doplněná půvabným malým vodopádem. Kolem tropické květy a kapradiny. 

Asi nejlépe jsme se najedli v restauraci nedaleko vesnice indiánských Karibů s názvem Kalinago Barane Aute. Jedna její část je zároveň skanzenem, kde jsme se mohli za poplatek s místní průvodkyní seznámit s životem původních obyvatel Karibiku. Karibové se dělí na kontinentální (Kalinové) a ostrovní (Kalinagové). Kalinové žijí převážně ve vesnicích na řekách a pobřeží Venezuely, Guayany, Surinamu, Francouzské Guayany a Brazílie. Kalinagové jsou původním obyvatelstvem Malých Antil v Karibiku. V raném koloniálním období měli Kalinagové pověst válečníků, kteří přepadali sousední ostrovy. Podle vyprávění španělských dobyvatelů byli Kalinagové kanibalové, kteří pravidelně jedli pečené lidské maso. V 17. století pravidelně napadali anglické a francouzské plantáže na všech ostrovech v Karibském moři. Využívali rozporů mezi koloniálními mocnostmi a dlouho se jim dařilo udržet si nezávislost. V roce 1660 podepsaly Francie a Anglie s ostrovními Kariby smlouvu, která stanovila, že Kalinagové vyklidí všechny Malé Antily s výjimkou Dominiky a Svatého Vincenta, které byly uznány jako jejich rezervace. Angličané však uzavřenou smlouvu nedodržovali a Karibové se ocitli na pokraji vyhubení. Pouze Kalinagové z Dominiky si po mnoho let udržovali nezávislost díky tomu, že využívali členitého a hornatého terénu svého ostrova. Určitou nezávislost mají dodnes, jedná se o území o rozloze 15 kilometrů čtverečních, dříve známé jako Karibské území, které jim v roce 1903 udělila britská vláda. Kalinagové si i nadále volí svého náčelníka. Právě tam se nachází i skanzen, který jsme navštívili. Byli jsme trochu zklamáni, protože jsme se domnívali, že uvidíme karibské „Indiány“, zatímco lidé ve vesnici byli téměř k nerozeznání od černých kreolů. Pouze průvodkyně byla poněkud světlejší. Tvrdila dokonce, že staří lidé ve vesnici ještě mluví jazykem Kalinagů, ovšem podle oficiální verze tento jazyk zanikl již před sto lety. Pravděpodobně měla na mysli místní kreolštinu, která obsahuje hodně slov původních Karibů. Na Dominice žije posledních 3 000 Kalinagů, ale pouze sedmdesát z nich se považuje za čisté Kariby, nesmíchané s většinovou populací Dominiky tvořenou potomky černých otroků.

Na Dominice nejsou pláže vhodné ke koupání, ovšem našli jsme jednu pláž s černým sopečným pískem, na které byly vyplaveny jakési mořské chaluhy, které vytvářely barvitou podívanou. Náš pobyt na tomto kouzelném ostrově tam končil a čekala nás plavba na Martinik. O tom možná někdy příště.

 

 

Cestopisy Heleny Přibilové cestování
Hodnocení:
(5 b. / 19 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Ženatová
Milá Helenko*, díky moc za nádherný cestopis*. I já jsem si dříve psala víc poznámky - teď již méně. Také už víc používám při článku svoje fotografie - občas něco velmi málo doplním z internetu.
Alena Velková
Velmi zajímavý článek. Já si občas na cestách dělám poznámky a po návratu domů, dokud mám vše v živé paměti, z fotek, map, poznámek a za pomoci internetu vytvořím z každé cesty fotoknihu, protože na fotky uložené v PC se už málokdy podíváme...
Helena Přibilová
Paní Heleno, děkuji za dobrou otázku. Skutečně si hodně pamatujeme, na vzpomínání jsme totiž dva. Před napsáním článku si prohlédnu všechny naše fotografie, které mi napoví, kde všude jsme byli. Tato místa si najdu na mapě, čímž si připomenu projetou trasu. Článek potom doplním věcnými informacemi, které si vyhledám na internetu.
Helena Štěpánková
Parádní cestopis jako vždy. Zajímalo by mne, jestli si v průběhu cesty píšete nějaké poznámky, protože vždy píšete tak, jakobyste z té země přijela včera.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 46. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?