Marta - nový lunární rok
Ilustrační foto: Pixabay

Marta - nový lunární rok

5. 2. 2023

Příspěvek  je volným pokračováním příběhů o Martě a její rodině.

Po kontrole ve firmě si Marta oddechla. Člověk nikdy neví. Může se snažit sebevíc mít vše v pořádku, ale úřední šiml si rád zařehtá. Na další dny si nic nechtěla plánovat. Měla v úmyslu jet pouze na půl plynu, trochu si polenošit, odpočinout si. Zítra jde ke kadeřnici, pak by se chtěla dostat ke čtení knížek, které dostala na vánoce. A když ji bude honit mlsná, možná připraví i něco dobrého k večeři. Tato lenošivá předsevzetí jí vydržela pouze dva dny. Podařilo se jí dočíst jednu knížku, ale druhou už neotevřela. Místo toho se pustila do praní a do žehlení. Petr sice po dobu její nepřítomnosti pračku použil, ale patrně jen ve stavu nejvyšší nouze. Marta však praní ani za práci nepovažovala. Byla to spíš taková hra čím naplnit pračku a jak ji nastavit, aby se prádlo vypralo co nejlépe a v ideálním případě se nemuselo ani žehlit. A tak byla výsledkem velké hromady vypraného prádla mnohem menší kupička oblečení, které vyžadovalo žehlení. Ani to jí nedělalo problém, uměla si monotónní proces žehlení zpříjemnit. Většinou si k němu pustila nějaký film.

Dnes si žehlení zpestřila dalším dílem seriálu Dobrý doktor. Jeho délka zhruba odpovídala počtu košil, které bylo třeba vyžehlit. A odhadla to dost přesně. Právě když seriál skončil, skládala i poslední košili. Současně zaslechla, že se vrací domů Petr.
“Ahoj, díky, že jsi mi vyžehlila košile. Tuhle světlou budu zítra potřebovat, tu ani neuklízej.” řekl jí na uvítanou a bral jí Petr vrchní košili z rukou.
“Ale nic jsi neříkal, to je náhoda, že jsem se dnes rozhodla žehlit.” řekla Marta trochu udiveně a nejistě.
“Přece víš, že zítra odpoledne začíná výstava mých fotografií z Rujány. Na vernisáž musím přijít. Vždyť jsem ti to říkal.” namítl Petr.
“Kdy? Během videohovorů na Vysočinu?”
“To jsem několikrát mluvil o tom, že vybírám a připravuji fotky. Ostatně, co bych tady sám po večerech dělal. Ale o termínu jsem mluvil až v neděli večer, když jsi přijela.” řekl dost rozhodně. Ale Marta si to nevybavovala, marně se to snažila ve své paměti vystopovat.
“Asi jsem to pod vlivem ostatních událostí nějak vytěsnila.” povzdechla si a nešťastně zavrtěla hlavou.
“Byl bych samozřejmě rád, kdybys tam byla se mnou. Aspoň na tu vernisáž. Moc lidí tam určitě nebude, tak ať to není trapas. U holiče jsi byla včera, vlasy máš nádherné. Tak si jen vyber nějaké šaty nebo kostýmek. A nezapomeň, zítra ve čtyři.” uzavřel to Petr. Marta s tím neměla problém, samozřejmě že půjde. Jen jí vrtalo hlavou, jak na to mohla zapomenout. Její úvahy přerušil až telefon. Volal jí Libor s Mai ještě z pražského letiště, že právě přiletěli z Vietnamu. Její proud myšlenek se stočil úplně jiným směrem.

Výstava fotografií se konala v malé galerii v městské knihovně. Chvíli před otevřením tam postával malý hlouček lidí. Bylo to dobré znamení, Petr s Martou tam nebudou úplně sami. Vernisáž zahájila ředitelka knihovny, postupně přicházeli i další lidé. Většinou Petrovi známí z fotografického klubu, zastavil se na chvíli i Martin s Danielem v náručí. Marta se v posvátném tichu galerie kochala fotografiemi. Vytištěné na velkém formátu a dobře tematicky uspořádané na ni působily velkolepým dojmem. Pro Martu byl umocněn ještě tím, že u většiny fotografií detailně znala místa a okolnosti jejich vzniku. A navíc se s nimi pojily vzpomínky na příjemné chvíle. Občas se nenápadně otočila ke dveřím, očekávala, že by se mohl objevit také Libor s Mai. Sice jí to neslíbili s ohledem na možný jet lag po dlouhé cestě, ale co kdyby.

Místo toho ji oslovil někdo úplně jiný. Otočila se a před ní stála Jana. Ano, ta dívka se kterou kdysi chodil Martin syn Libor. Vypadala skvěle a za ruku držela asi sedmiletého chlapce. Marta si na ni dobře pamatovala.
“Ahoj, kde se tu bereš? To by ně nenapadlo, že se potkáme na výstavě fotografií. Tys přece nikdy nefotila?” vyhrkla Marta a zadívala se pozorně na malého chlapce. Bylo to na delší vyprávění, a tak se přesunuly do útulné kavárny, která byla také součástí moderní knihovny. Obsluha dokonce bez problémů vyřešila i neobvyklý požadavek a přinesla pro chlapce velkou sklenici teplého mléka. A pak už byl vhodný čas na to, aby si Marta vyslechla Janin příběh.

Před dvěma lety se Jana začala léčit s úzkostmi, které ji znemožňovaly žít normálním životem. Nejdříve se to řešilo medikací, později se dostala do jedné terapeutické skupiny. Časem na tom byla tak dobře, že začala v jedné podobné skupině pomáhat jako dobrovolník. A tam také poznala Pavlíka, který tam docházel s tatínkem. Jeho otec se o něj staral sám, matka je brzy po tom, co byl Pavlíkovi diagnostikován aspergrův syndrom, opustila. A Pavlík k Janě jaksi přilnul, od začátku k ní jediné měl důvěru. Nějak vycítil, že mu rozumí, byl ochoten s ní komunikovat. Bezradný tatínek jí párkrát v zoufalství zavolal, když Pavlíka nezvládal. A časem byla u nich více než doma. Pavlík se postupně zklidnil a jeho tatínek si na její pomoc časem docela ochotně zvykl. Pavlík loni v září nastoupil do první třídy, i tam se situace po počátečních drobných nedorozumněních postupně urovnala. Takže teď fungují skoro jako normální rodina. Ríša, její partner, rád fotí, proto se přišli podívat na výstavu. Jinak by se do této části města vůbec nedostala. Pavlík poslouchal jejich rozhovor velmi pozorně, i když se současně věnoval sklenici mléka. Svědčily o tom jeho výrazné zářící oči, které se střídavě upínaly na obě ženy. Polekal ho až neobvyklý zvuk Martina telefonu. Chytil Janu za ruku a táhl ji pryč z kavárny. Nestihly se ani rozloučit…

Mobilní telefony většinou proklínáme, když se ozývají v té nejnevhodnější chvíli, ale na druhé straně bez nich pomalu neumíme existovat. Volal Libor, že na výstavu dnes nedorazí, zatím se jim nepodařilo vzpamatovat z toho překonání několika časových pásem. Ale v sobotu už určitě budou oba v pohodě. Chtěli by se během víkendu zastavit, popovídat si o svých zážitcích ukázat pár videí z jejich třítýdenního pobytu ve Vietnamu. Marta je pozvala na sobotu na oběd a odpolední program bude zcela na nich. O tom, že potkala na vernisáži Janu s partnerem a malým Pavlíkem, však Liborovi říct zapomněla.

Sobotní rodinné setkání pod taktovkou Libora a Mai se opravdu vydařilo. Na první pohled překvapili tím, že byli pěkně opálení, svěží a plní energie. Společná dovolená jim viditelně prospěla. Rozdali všem drobné dárky, malé černé slony z tvrdého dřeva. A zatímco Mai s Lenkou chystaly na stůl typické vietnamské občerstvení, Libor s Martinem připravovali malou rodinnou videokonferenci. Zájem o připojení měla také Lada, která se dozvěděla, že už se její bratr z Vietnamu vrátil. Po krátkém zkoušení a hledání optimální varianty se to povedlo, přítomní mohli sledovat videa na velké televizní obrazovce a Lada na Vysočině viděla vše na obrazovce svého počítače. Libor letěl do Vietnamu společně s Mai a také s jejími rodiči. Cílovou stanicí bylo letiště nedaleko Ho Či Minova města. Většina rodinných příbuzných a známých žije ve Vietnamu směrem na jih od tohoto města, a tak se po celou dobu svého pobytu pohybovali v jižní části země. Nejdříve strávili několik dní v domě prarodičů Mai, to byla jejich základna. Teprve po pár dnech se jim podařilo trochu odpoutat od rodiny a buď na motorce nebo autobusem navštívili mnoho zajímavých míst a památek.

Na mnohých z nich byla poprvé i Mai, která se narodila v Čechách. Ve Vietnamu sice už byla po čtvrté, ale dříve jí rodiče nedovolili cestovat. Užili si také krásné koupání v moři, protože tam bylo právě léto. Libor se ve Vietnamu cítil z počátku hodně ztracený, vietnamsky neuměl ani slovo a nikdo z příbuzných nemluvil anglicky. Postupně si ale zvykl, naučil se pár základních slov a zbytek řešil posuňky a mimikou obličeje. Po několika dnech se pomalu proměňoval i přístup členů široké rodiny k němu. Počáteční odstup a ostych se měnil s tím, jak se zapojil do rodinného života. Nevadilo mu dělat cokoliv, pomáhal, kde bylo potřeba. A to z principu velmi pracovití Vietnamci oceňovali. A on zase přivítal, že měl příležitost poznat prostředí země, odkud pocházeli rodiče Mai. A když poznal více i její 
rodiče, začínal některým věcem postupně rozumět. Pro rodiče Mai rozhodně nebylo jednoduché, že si jejich dcera našla Čecha. Ale vzhledem k tomu, že měli i dva starší syny, kteří již měli své rodiny a pomalu přebírali rodinnou firmu, nezavrhli Libora hned na začátku. Naopak, tato cesta byla jakousi sondou, pokusem ho důkladně poznat a zjistit, zda je hoden být životním partnerem jejich jediné dcery.

A jak to všechno dopadlo? To je ten hlavní důvod, proč jsou dnes tady. Koncem ledna se ve Vietnamu slaví přichod nového lunárního roku. Letos připadl na 23. ledna a nový lunární rok je ve Vietnamu ve znamení kočky, zatímco v Číně je ve znameni králíka. Během této oslavy Libor požádal rodiče o ruku Mai a dostal kladnou odpověď. Ovšem s podmínkami. Svatba bude zcela v režii rodičů Mai a půjde o typickou vietnamskou svatbu s velkým počtem hostů. Jako vhodný termín se jeví konec léta nebo začátek podzimu, to je třeba co nejdříve určit podle možností obou stran. A k tomu náležel i praktický slib, zahrnující to, že rodiče budou po svatbě zcela respektovat způsob života, který si mladí vyberou.

Liborovo oznámení vyvolalo v rodině trochu zmatek. Mladí se vzájemně objímali a blahopřáli si, i Lada na obrazovce ukazovala, že jim drží palce. Marta chvíli seděla jako zařezaná a mlčela. Hlavou jí prolétly situace spojené s bývalou anglickou přítelkyní Amy i s dalšími dívkami, se kterými Libor vážněji chodil. Až po chvíli, když si všimla, že Libor s Mai stojí před ní, vstala a objala je. Beze slov. Ale s nevysloveným přáním, ať se jim jejich život vydaří.

 

 

 

Příběh Marty
Hodnocení:
(5 b. / 9 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Soňa Prachfeldová
Další životní příběhy se odvíjejí v rodině, rodič většinou nenamítá, hlavně je štěstí jeho dětí.
Alena Velková
Zajímavě se to vyvíjí :-)
Ludmila Černá
Díky. Váš příběh se mi moc dobře čte, je uvěřitelný.
Helena Přibilová
Děkuji za další hezké vyprávění o Martě a její rodině. Také se mi moc líbí úvodní obrázek.
Dalibor Polanský
Zase další zdařilé pokračování obyčejného lidského příběhu. Někomu se stačí dívat kolem sebe a umí to zapsat, jiná kouká a ..

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?