Příběhy starých fotografií: Měla jsem řeč v Karolinu
Fotografie: archiv Věry Ježkové

Příběhy starých fotografií: Měla jsem řeč v Karolinu

1. 2. 2023

V roce 1977 jsem absolvovala studium na Pedagogické fakultě UK, učitelství pro 2. stupeň ZŠ, obor ruština – němčina. Studium jazyků mě moc bavilo, vyučující byli výborní a přátelští.

Krátce před promocí mi přišel ze studijního oddělení dopis, v němž jsem byla vyzvána, abych přednesla za studenty závěrečnou děkovnou řeč. Mé pocity byly rozporuplné. Na jedné straně jsem si považovala toho, že jsem byla vybrána právě já, na druhé straně jsem se obávala vystoupit před tak velkým množstvím lidí.

V té době předělávali v našem domě napětí ze 120 na 220 V. Den před promocí nám řemeslníci sbíječkou rozbili zdi, aby mohli vyměnit staré dráty za nové. S maminkou jsme se brodily v cihlách. V den promoce jsme se převlékly do společenských šatů a náležitě se upravily. Spolu s babičkou a dědou jsme se vydaly do Karolina na slavnostní událost.

Úkol jsem splnila. Už ani nevím, jestli jsem měla trému. Ale vím, že před zaplněnou Velkou aulou jsem mluvila bez přeřeknutí.

Po promoci jsme šli oslavit můj úspěch do nedaleké restaurace Moskva v ulici Na Příkopě. Doma jsme se s maminkou opět převlékly do pracovního a pokračovaly v úklidu.

Následující den mi řekl na fakultě můj oblíbený ruštinář s mírnou výčitkou v hlase: „Ale vy jste to četla. To Dáša P, která šla po vás, to říkala zpaměti.“ Zapýřila jsem se a coby omluvu jsem mu vysvětlila svou situaci. Jejda, mě vůbec nenapadlo, že bych se řeč měla naučit nazpaměť. A i kdyby nakrásně ano, při přípravě bytu na příchod řemeslníků a následném pobývání v bytě plném prachu a rozbitých cihel bych pro to neměla ty nejlepší podmínky. 

 

 

 

Příběhy starých fotografií
Hodnocení:
(5 b. / 38 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Věra Ježková
Děkuji vám za další milé komentáře. :-) Na veřejnosti jsem nikdy nemluvila dobrovolně. V zaměstnání jsem musela absolvovat nespočet konferencí apod. s referáty. Zvykla jsem si, ale netěšila jsem se na ně (na rozdíl od mnoha jiných).
Marcela Pivcová
Máte opravdu hezkou vzpomínku na úspěšně ukončené studium. Mně se zachovala pouze jedna fotografie - měli jsme promoci v kulturním domě v Českých Budějovicích a Zuzka mě s naší maminkou venku vyfotografovala. Během předávání diplomů profesionálnímu fotografovi došel film a tak několik studentů fotku nemělo - bohužel i já.
Anna Potůčková
Věrko moc Ti to slušelo, to je nezapomenutelná vzpomínka. Já sama bych takto nevstoupila, jsem trémistka. A pokud ano, tak bych se zcela jistě i zakoktala :-)
Marie Faldynová
Na promoci mých dětí taky nikdo nemusel recitovat zpaměti, slušelo Vám to a hlavně jste zdárně dostudovala, což je nesporný úspěch. Na to máte být pyšná ještě dnes :-))
Alena Velková
Věrko, co jsem kdy byla na promoci, tak to vždycky studenti četli...i na té mojí, takže máte můj obdiv, že to bylo bez zakoktání...já bych měla trému...později jsem se naučila mluvit na veřejnosti, ale teď by to se mnou zase nejspíš seklo :-))
Zuzana Pivcová
Moc pěkné, Věrko. Tos mi připomněla, jak jsem po půlročním studijním pobytu pro němčináře v Brandenburgu na úplný závěr studia musela přede všemi z institutu představit v němčině svou Belegarbeit.
Marie Měchurová
Obdivuji všechny, kteří dokáží mluvit před obecenstvem. Jako dítě jsem soutěžila v recitaci, recitovala jsem na svatbách a schůzích. Po dosažení 18 let jsem chytila trému. Naďo, Ty jsi taky Vodnářka, máme to stejně.
Naděžda Špásová
Věrko, buď v klidu, já bych ze sebe nevydala ani slovo. Když jsem začala v Praze studovat, chtěla jsem hrát divadlo, jenže, když jsem měla něco říct na jevišti, bylo po ambicích. Tréma se ozvala na plný pecky. Normálně jsem ukecaná, ale dav mě spolehlivě rozklepe. Hlavní je, že jsi to určitě hezky přečetla. :-)
Věra Ježková
Moc vám děkuji. Na pocity si nevzpomínám. Myslím, že v tom šrumci na ně ani nebyl čas. Zvládnout jsem to musela, odmítnout nebylo možné. A taky jsem byla zvyklá poslouchat. :-) V životě jsem se postupně naučila, že se na sebe můžu spolehnout. A na náročnější situace se připravovat tak, že si je předem představuji s tím, že jsem v klidu a zvládnu je. Tenkrát jsem to ovšem ještě nedělala.
Jitka Hašková
Moc ti to slušelo a jsi odvážná, že jsi do toho šla zvládla jsi to přečíst, natož zpaměti.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.