Vzpomínky na pionýra

V naší vesnické škole jsme chodili do pionýra všichni, tak jako do náboženství. V pionýru jsme byli hodně venku, chodili jsme tam všichni velmi, velmi rádi. Já jsem v 7. a 8. třídě vedla i dva roky Jiskřičky - moc mne bavilo věnovat se dětem. I když jsem měla pro studium na pedagogické škole ty nejlepší předpoklady tak byla má přihláška na tuto školu shozena ze stolu - právě pro to, že jsem chodila do náboženství a moji rodiče měli mnoho polí. Takže pro mne zbylo jen zemědělské učiliště a život šel zase poklidně dál - nebo ne ?

To mi něco říká, rebel jsem v mládí taky byla a to už od školky a zůstalo mi to dodnes. Vyrůstala jsem na vesnici, která byla za války německá, matka s babičkou přišly obydlet pohraničí po válce z Ukrajiny. Zažila jsem Jiskry, Pionýra i Svazáky. Ti poslední byli fakt něco, sice sem tam nějaká brigáda, ale jinak mejdany, plesy a zábavy. Ve městě to asi bylo horší. Té poslední straně jsem se naštěstí vždycky vyhnula. Docela jsem se pobavila.

Zajímavé, Jindro. Já jsem sice pionýrský slib provedl, ale odmítal jsem, pod vlivem otce, nosit rudý šátek. Už tehdy se mi to hurá nadšení silně protivilo. Svá "pionýrská" léta jsem popsal ve své knize Výprava do ztraceného času.

U nás se žádný takový rebel, jak pan Berka, nevyskytl :-) Myslim, že do Pionýra jsme chodili celkem rádi, měli jsme vedouci, kteří s námi byli pořád venku, hráli se hry, bavilo nás to ... Šátek jsme do školy nenosili, nikdo nás nenutil a na nalejvárnu si nevzpomínám ...

Vzpomínám si, že jsem chodila do náboženství, potom do pionýra, byla jsem i ve skautu. Všechno bylo nalajnované. Měla jsem tam kamarádky, bavilo nás to, ale nějak rychle vše uteklo. Moje matka má ještě schovaný pionýrský šátek. Nevím na co?

Tak to muselo opravdu být v té době vzrůšo! My chodili do skautu, z kterého nám pak udělali pionýra, ale zůstali nám stejní vedoucí, takže se nic nezměnilo a socialistická nalejvárna se naštěstí nekonala.