Začala jsem si myslet, že jsem našla nový vztah, ale přišlo vystřízlivění. On totiž nehledal lásku, ale pečovatelku pro vnoučata.
Vždy jsem byla spíše skeptická, nedůvěřivá a řečem o tom, že člověk po padesátce může najít novou lásku, jsem nevěřila. Ale podlehla jsem tomu, že jsem ze všech stran slyšela, že padesát není žádný věk, že je třeba žít a podobně. Po letech samoty po rozvodu jsem se tedy za vydatné podpory kamarádek i mé dospělé dcery pustila do řádění na seznamkách. Jinak se to, co se tam děje, nazvat nedá. Pochopila jsem, že když mi není maximálně čtyřicet, na fotce nepředstírám, že je mi třicet a nejsem ochotna diskutovat o sexu, nemám šanci. Když jsem už chtěla tuto kapitolu života s úlevou uzavřít, napsal mi muž, který mi byl od prvního slova sympatický.
Psali jsme si, sešli jsme se a já měla pocit, jako by svět kolem mě zrůžověl. Milan se ukázal být prostě fajn chlap, jinak se popsat nedá. Byl první rok v penzi, říkal, že se ukrutně nudí a proto chce mít někoho, s kým se dá vyrazit na výlet. Dokonce byl manuálně zručný a když jsem ho pozvala ke mně na chalupu, jal se sekat trávu a opravil díru v plotě. Scházeli jsme se půl roku jako kamarádi, na něžnosti nedocházelo a mě to vůbec nevadilo, spíše jsem se bála, abychom si to nezkazili, ostatně, při mé poněkud kypřejší postavě jsem neměla moc chuti zkoušet to s penzistou v posteli. Ale brala jsem to tak, že třeba časem k tomu přirozeně dojdeme, nevím, prostě nám spolu bylo fajn, když jsme si povídali a chodili na výlety.
Navrhl, že by v létě vzal na chalupu své vnuky. Souhlasila jsem, brala jsem to jako další posun ve vztahu, líbilo se mi, že mě neskrývá před rodinou. Přivezla je jeho dcera. No tak moc sympatická mi nebyla. Ohlížela si chalupu, celou ji bez dovolení prošmejdila, vyptávala se, kolik mám dětí a tak. Řekla jsem, že mám dceru, ale že vnoučata zatím nemám.
Návštěvy Milanových vnoučat se staly časté. No tak přiznávám, že časem mi dva naprosto nevychovaní ukřičení kluci ve věku pět a šest let začali lézt na nervy. Rozbili mi několik váziček a sklenic, zničili keř pivoněk, pořád křičeli, Milan je vůbec nenapomínal, prostě si četl, popíjel víno a tvářil se, jako by byla moje povinnost o ně pečovat. Když je v létě přivezl na dva týdny, tak mě už málem trefil šlak. Já jen vařila, pekla, prala, napomínala. Padla na to moje dovolená, stále ještě pracuju. No tak já si tedy představuji své dovolené jinak. Po jejich odjezdu jsem to Milanovi řekla. Vyjádřila jsem to tak, že jeho vnuky vždy ráda uvidím, ale že bych uvítala, kdyby se do péče zapojil a nevozil je na tak dlouho, že bych svou dovolenou raději trávila na výletech, odpočinkem, že bych ráda někam jela s ním. Řekl na to, že jsme se už najezdili dost, že chce ulevit dceři a že jsou u mě jeho kluci šťastní. A padla věta. „Vždyť nemáš svoje vnoučata, tak jsem myslel, že jsi ráda.“
Z návštěv jeho vnoučat se stalo velmi časté pravidlo. Občas na chalupu dorazila i jeho dcera, jednou si přivedla i nějakého muže. Vysvětlila mi, že je rozvedená a že by jí hodně pomohlo, kdybych jí někdy chalupu půjčila, protože si nemá kam vodit mužské, když má doma kluky a žijí v malém bytě.
Jednou jsem jí na víkend chalupu půjčila. Její kluky jsme ty dny měli v mém malém dvoupokojovém bytě, kde sobotu i neděli prořvali, nudili se a já málem zkolabovala. Milan koukal na televizi. Když jsme mu pak řekla, že se to už nebude opakovat, překvapeně vzhlédl a řekl. „No já se divil, že jsi s nimi nešla ven, to je jasné, že se tady nudili.“
Začala jsem s ním na téma rodina mluvit. Řekl, že pro něho je rodina vším. Já také miluju svou dceru nade vše a jsem ráda, že mě chtěl se svou rodinou propojit. Jen jsem pochopila, že jeho představa ideální partnerky je taková, že by se měla starat o něj, o jeho blízké, upozadit své zájmy, pečovat, vařit, péct. Já pečovala celý život. Po rozvodu jsem sama vychovávala dceru, manžel se moc nestaral, měla jsem dvě zaměstnání, abychom slušně žily.
Teď, když je dcera velká a šikovná, chci žít já. Proto jsem se zkusila seznámit. Chci jezdit na výlety a doma mít klid. Chci si na chalupě číst, popíjet víno, starat se o zahradu, zavařovat a ne napomínat nevychované děti, aby nesahaly na to či ono, nervaly ovoce z keřů, neskákaly v květinovém záhonu.
Nechci se v mém věku už o někoho starat. A zejména ne o někoho, kdo si toho neváží, kdo to bere jako samozřejmost.
Milan to nepochopil. Došlo dokonce k hádce, řekl, že jsem sobecká, že se velmi zklamal. Vyprávěl mi, že se dlouho pokoušel seznámit a že jsem byla první žena, která v něm vzbudila naději, že by s ní strávil zbytek života. Obrečela jsem to. Pořád jsem si nebyla jistá, zda jsem neudělala chybu, zda opravdu nejsem sobecká. Možná by některé ženy byly rády, kdyby do jejich života vstoupily nové děti, nový rozruch, nová rodina. Vlastně Milanovi rozumím, on se mi snažil na chalupě se vším pomáhat, choval se tam jako doma a považoval za normální, že to bude prostor i pro jeho rodinu. Jenže já si uvědomila, že už hledám klid, porozumění, lásku.
Tak jsme se rozešli, jsem sama a často přemýšlím nad tím, že jsem možná udělala chybu. Samota mě na jedné straně tíží, ale na druhé straně mám chvíle, kdy si uvědomuju, že je mi dobře, že jsem sama ráda. Dcera mně pořád radí, abych to se seznamováním nevzdávala, ale já si s ní dělám legraci a říkám: „Jo tak ty chceš hledat další dětskou bandu, která nám bude demolovat zahradu?“
(Autorka si nepřála uvést své celé jméno, ale redakce ho zná)
