Tu publikaci napsala americká psychoterapeutka Forwardová a já, opřen o regál, se dychtivě nořím do jejích stránek. Dozvídám se, že se jedná o účinnou formu manipulace ze strany lidí, kteří jsou nám blízcí. Že citoví vyděrači jsou lidé, kteří neumějí prohrávat, že nedokážou zabrzdit, získat odstup, couvnout, že je ovládá strach ze ztráty někoho nebo něčeho, a tak dále, přečtu si to v klidu až doma na gauči. Hlavně mě bude zajímat, jaké typy citového vydírání vlastně ta Američanka identifikuje. Myslím si totiž, že my Slované, a speciálně my Češi, jsme v téhle branži úplně největší machři na světě. Přiznejme si, že v lehkém jemném citečkovém vydíráníčku si prostě libujeme jako rybičky ve vodičce.
Obvykle s tím začínáme už v dětství. Nedávno jsem třeba vyslechl, jak klouček říká svému dědovi: „Jestli mi to autíčko nekoupíš, tak tě budu mít rád míň než babičku.“ Plynule v tom pak pokračujeme v letech školních – „paní učitelko, nemohl jsem napsat úkol, protože se nám včera doma ve strašlivých bolestech zmítala milovaná teta Gertrůda a já jsem jí až do půlnoci držel za ruku,“ i v letech prvních lásek – „víš, Kláro, jestli se mnou přestaneš chodit, tak já snad nebudu moc jíst ani pít, mejt se, poslouchat Kabáty, gelovat si vlasy, učit se na maturitu a určitě nakonec skočím pod vlak.“ V dospělosti pak někteří jedinci dozrají v pravé velmistry citového vyděračství. Zkoušejí to ve vlastní rodině, na šéfa v práci, ve společnosti známých, prostě kde se dá. Znám dokonce frajery, kteří se to pokusili i na finančáku při objasňování daňového přiznání. Naprosté dokonalosti dosáhl kamarád Olin. Jednou ho zastavili policajti a žádali pokutu za přestupek. On nasadil útrpný výraz, otočil se ke svým třem harantům na zadních sedadlech a pronesl: „Tak, děti moje, večeře dneska zase nebude, musím dát naše poslední penízky tady panu strážníkovi.“
Konec konců, máme v dějinách citového vydírání úctyhodnou historii. Pro příklad za jiné můžeme sáhnout až do raného středověku, přesněji řečeno do Kosmovy kroniky z 12. století, konkrétně do příběhu o Ctiradovi a Šárce. Když totiž mladý vladyka během své služební cesty našel tu krásnou holku přivázanou ke stromu, vůbec ho nenapadlo, že se jedná o past a soucitně podlehl jejímu lkaní, jak je nešťastná, jak ji ty odbojné Vlastiny ženské krutě šikanujou a že by chtěla zpátky domů k tatínkovi. Jedno oko v Ctiradově družině nezůstalo suché, samým dojetím se zpili medovinou a všichni víme, jak dopadli.
Hezký případ českého citového vydírání, ale již v jeho modernější podobě, uvádějí i badatelé zkoumající život a dílo našeho národního velikána Járy Cimrmana. Jedním z postulátů jeho pedagogicko-výchovné činnosti byla zásada, že žáci milují svého učitele. Proto vyrušující školáky netrestal fyzickou rákoskou, jak bylo v dané době obvyklé, nýbrž rákoskou citovou: „Žáci, jestli nepřestanete vyrušovat, tak si já, váš učitel, nedám po obědě svůj oblíbený doutník.“ Dlužno ovšem podotknout, že badatelé už neuvádějí, zda tato avantgardní metoda byla účinná.
Co na závěr? Ještě jsem sice knihu paní Forwardové nepřečetl, ale už teď mám podezření, že se z ní nedozvím nic nového. To by tak bylo, aby nás Čechy Američani poučovali o věci, ve který jsme fakt dobří, ve který máme styl i tradici. My bychom o tom měli psát knihy a posílat je do Ameriky. Měli bychom poučovat svět o tom, že takové vkusné, mírné a hluboce lidské ryze české citové zavydírání v podstatě není fatální ani pro vyděrače, ani pro vydíraného. Ale abych jen neteorizoval, přejdu do praxe. Použiju Cimrmanovu metodu, vyjdu tedy z předpokladu, že čtenáři milují pisálky i nepříliš hodnotných fejetonů. Takže, vážení přátelé, pokud máte po přečtení výše uvedeného textu chuť odmítavě zamručet či zhnuseně si odplivnout, nezaliji dnes odpoledne svůj oblíbený fíkus.