Příběhy starých fotografií: Cesta snů aneb za totáče stopem po Švajcu

Po revoluci nás vedla naše první cesta taky do Švajcu, i když jsme cestou autobusem bourali, bylo to bezva. Všichni byli na nás Čechy moc milí.

Moc pěkné povídání, ale ne všechny takové cesty dopadly ideálně. Ve stejný čas jsme se určitě vídali v té vinárně U zlatého hada (byly tam takové zvláštní sedačky z ohýbané překližky s "buřtovým vypolštářováním a černou kůží a s takovou malou stříškou nad hlavou). Já tehdy dělal v televizi a v Karlově ulici bylo divadlo Disk pro studenty herectví a hodně našich kamarádek a kamarádů tam chodilo. Já tam už chodil se svou budoucí ženou a dost jsem tam utrácel, na abstinenta až moc - asi za ty kolem. :) :) :) Děkuji za připomenutí těch krásným rozmařilých a rozhazovačných mladých let - kéž by se to třeba jen na rok mohlo vrátit. jo také jsem nosil ty kalhoty do zvonu a mám o nich na Íčku pěkné povídání i o jedné krásné dívce: https://www.i60.cz/clanek/detail/29648#article-discussion

Na stop nejsem dostatečný dobrodruh. Ve Švýcarsku jsem byla dvakrát, moc se mi tam líbilo.

Napíšu to jako Libuška. Odvážnému štěstí přeje, jen dodám že určitě ne pokaždé. Já sama v tomto jsem srágora a tohle bych neriskovala. Zejména pak při vzpomínce na film STOPAŘKY. Ale Ty máš krásné vzpomínky, které Ti nikdo nevezme.

Blanko úžasné...taky jsem si vzpomněla na svou cestu s kamarádkou po Itálii za hlubokého socialismu, ona nějak sehnala pro nás obě příslib...14. dní jsme dělaly hasiče u Neapole a 3 týdny jsme jezdily...občas nebezpečné, ale skvělé a hlavně, jsme byly všechny tak mladé :-))

Irčo, to sis mě spletla s Vlastou L. Ta psala, že umí francouzky. Já francouzky ani ťuk. Učila jsem se anglicky a trochu italsky.

Máte na co vzpomínat....Já osobně jsem nikdy nestopovala,bála jsem se. Až když jsem byla v důchodu,tak jsem stopovala auta,když to moje jsem nechala v opravně a potřebovala jsem se dostat zpět do města. V r. 1969 naši vážně mluvili o tom,že bychom odešli do Švýcarska , bylo to tam i nějak domluvené přes příbuzné a známé,ale my děti - 4 - jsme plakaly a nechtěly do cizí země,tak z toho sešlo.

Blanko, odvážnému štěstí přeje :-) já bych to nedala, můžu ti teď jen závidět :-)

Blani, já jsem za celý život zvedla ruku na stopu asi třikrát, za prvé jsem bázlivá a za druhé by mi asi vadilo kdyby nikdo nezastavil. Super vzpomínky.

Tak to máš opravdu na co vzpomínat, a že jsi v té době uměla francouzsky, nebylo běžné, byla jsi vždy šikovná a odvážná holka! :-)