Tento příběh je pokračováním předcházejících příspěvků, které spojuje hlavní postava - Marta. Ta je v současné době na Vysočině u své dcery Lady.
Spolupráce při dopravě dětí do školy a zpět fungovala dobře a díky ní se obě rodiny žijíci na samotě vlastně seznámily. Kasíkovi byli jen o pár let mladší než Lada a přistěhovali se sem až z Ústí nad Labem. Chtěli se dostat pryč z města, žít někde v klidu a v čisté přírodě. Kája byl rád, když si mohl hrát s Toníkem a s Aničkou. Ke staršímu Toníkovi tak trochu s respektem vzhlížel. Kájova maminka zase uvítala, když mohla prohodit aspoň pár slov s Ladou. Bylo to pro ni příjemné povyražení během všedního dne, kdy byla doma sama pouze s nemluvnětem.
Ladě se hledání nové aupairky či pomocnice do domácnosti zatím nedařilo. Pár zájemkyň se jí sice na inzerát ozvalo, ale při prvních rozhovorech se vždy ukázalo, že mají úplně odlišné představy nebo zcela jiné časové možnosti. Lada se už pomalu začínala smiřovat s tím, že bude muset v práci požádat o kratší pracovní úvazek. A to i za cenu, že za kratší dobu své přítomnosti na pracovišti odvede většinu své práce. Samozřejmě za méně peněz. Už teď byla zvyklá část svých pracovních věcí řešit v pozdních večerních hodinách doma. Ale dobře věděla, že práce s lidmi se na dálku moc dělat nedá. V praxi to však může znamenat, že se vystaví nebezpečí, že ji časem na jejím místě nahradí někdo jiný.
A v tomto rozpoložení našla na mobilu několik nepřijatých hovorů z neznámého čísla. Když šla na oběd do závodní jídelny, zapomněla si mobil na stole v kanceláŕi. Ve chvíli, kdy uvažovala nad tím, zda by měla zavolat zpět, se objevilo neznámé číslo na displeji znovu. Překvapilo ji, že se jí po mnoha dnech konečně někdo ozval z realitky, kde se náhodně zastavila mezi svátky. Skoro už na to zapomněla. A ten někdo, realitní makléŕ, jehož jméno přeslechla, měl hodně naspěch a za každou cenu se chtěl co nejdříve podívat na její dům. Vodopádu slov se neubránila. Odpoledne děti končí školu brzo, poveze je domů kolem třetí. Schůzku pod tlakem slíbila. Až dodatečně jí došlo, že se dotyčný vůbec nezeptal, jak se dostane na samotu a jak najde jejich dům. Stačila si jen pomyslet, že to není její problém. Musela se vrátit ke svým pracovním povinnostem. Za pět minut začínala porada vedení, na kterou nechtěla přijít pozdě. Bylo by zbytečné na sebe upozorňovat.
Marta dnes měla na starosti pouze Emu. Ta už několik dní nebyla ve školce, protože ji trápil silný kašel. Léky ho sice tlumily, ale po nějaké době se nepříjemný dusivý kašel vždycky vrátil. Dopoledne ji Marta odvezla na další plánované vyšetření, ale z výsledků a doporučení nebyla vůbec moudrá. Vyčítala si, že se měla důkladněji na všechno vyptat. Večer zkusí všechny informace předat Ladě, třeba bude chápat lépe a vědět co a jak dál. Emu asi hodně unavilo dopolední cestování a čekání u lékaře. U oběda toho moc nesnědla a potom dokonce na chvíli dobrovolně usnula.
Marta využila volné chvilky, posadila se k notebooku a otevřela si firemní poštu. Kromě běžných věcí se dozvěděla, že se do firmy ohlásila kontrola z inspektorátu bezpečnosti práce. Nijak zvlášť ji to neznepokojilo, nebyla si vědoma nějakého nedostatku či přestupku. Spíš ve své mysli dolovala nějaký důvod, proč se kontrola ohlásila právě teď. Kontroly tohoto typu často přicházejí na základě něčího udání. Napadla jí jedině Jindřiška, její bývalá spolužačka, se kterou se nedávno rozešla ve zlém. Ta by něčeho takového byla schopná! V duchu se otřásla nad představou, že by se jí takto mohla mstít. Zavolala dokonce do firmy, ale nikdo neměl žádná další podezření. Jako majitelka u té kontroly rozhodně chce být a všechno si obhájit. Tato novinka urychlila její rozhodnutí o tom, kdy se vrátí domů. Musí odjet nejpozději koncem tohoto víkendu. A ještě dnes to musí na rovinu říct Ladě.
Lada sice přijela domů docela brzy, ale hned za ní zastavilo další auto před domem. Lada se s jeho řidičem chvíli bavila, pak otevřela bránu a obě auta vjela dovnitř a zaparkovala. Toník i Anička odhodili aktovky v předsíni na zem a málem porazili babičku, když se s nimi srazila ve dveřích kuchyně. Od oběda ve školní jídelně už uběhlo pár hodin a v kuchyni se dá často najít něco dobrého na zub. Jindy by Marta připravovala vnoučatům svačinu, ale teď byla víc zvědavá, kdo k nim přijel na návštěvu. Lada jí neznámého muže představila, byl to realitní makléř. Docela sympatický muž, stačila si jen pomyslet Marta. A už ji Lada odclonila s prosbou, aby se postarala o děti, zatímco oni si budou prohlížet dům. Martu dost zamrzelo, že se toho nemůže zúčastnit. Její zvědavost se snažila mít navrch, ale zbytky rozumu ji zahnaly zpět k dětem. Bude nejlepší je nějak zaměstnat, aby návštěvě nevěnovaly příliš pozornosti. Zvlášť Toník už je velmi vnímavý a přemýšlivý. mohl by si přítomnost makléře vykládat všelijak.
Ani po odjezdu makléře však nebyla Lada příliš sdílná. Nejdříve komusi volala a pak věnovala veškerý čas dětem. Marta věděla, že nejlepší doba na klidný rozhovor je až večer, když děti usnou. Ale dnes byla netrpělivá. Potřebovala Ladě co nejdříve sdělit, že bude muset odjet. Od toho se jistě odvine spousta dalších věcí, které bude třeba nějak zaŕídit a rozhodnout.
“Představ si mami, jaká je to náhoda. Rodiče toho makléře, co tu dneska byl, jsou Čížkovi. Ti bydlí taky tady na samotě, postavili si tu dům jako první ze všech. Takoví starší manželé, kteří si tady pořídili nové bydlení na penzi. Proto se mně ani neptal, když dopoledne volal, jak se k našemu domu dostane. On prý zůstal bydlet ve městě, když se rodiče přestěhovali sem. Ale občas za nimi jezdí, proto ho informace o tom, že zvažuji prodej domu, zaujala. Dozvěděl se to až dnes z druhé ruky, prý od nějakého známého.” začala konečně mluvit Lada, když se usadila na pohovce mezi polštáři s velkým hrnkem horkého čaje.
“A ty ten dům chceš opravdu prodat? Myslíš, že bude pro vás lepší bydlet někde ve městě?” zeptala se Marta. Nějak si nedovedla představit, jak by Lada žila bez zahrady a děti byly omezené na pobyt někde v bytě.
“Ne, zatím bych ho prodat nechtěla. Ale potřebuju vědět, zda by prodat vůbec šel a za jakých podmínek. Pro případ, že by nastala taková situace, že by mi nic jiného nezbývalo. A také potřebuju vědět, jaké by byly možnosti bydlení ve městě.”
“A co ses dozvěděla?”
“Dům by prodat šel i s hypotékou, ale je to komplikovanější a mnohem déle to trvá. A ještě by se to muselo načasovat s nějakým novým bydlením. A to by také nebylo jednoduché. “ potvrdila Lada a vzdychla.
“A jak by sis představovala to bydlení ve městě?” chtěla vědět Marta.
“Hlavně blízko školy, aby děti mohly chodit co nejdŕíve samy. A musely by na to stačit peníze z prodeje domu a pozemku. Nějak víc jsem to nepromýšlela. Zdálo se mi dost nereálné, že by se to mohlo podaŕit. Ale s tím makléŕem se mám jít v pátek podivat na nové řadové domky, které se staví v nějaké proluce ve městě. A pak na jeden zajímavý byt, který je prý teď nově v nabídce.”
“Železo se kuje, dokud je žhavé. Dávej si ale pozor, ať neuděláš nějakou hloupost!” varovala ji Marta.
“Mami, já jenom sonduju možnosti. Potřebuju hlavně vědět, zda by to vůbec mělo smysl o něčem takovém uvažovat. I jemu jsem to na rovinu řekla, když se divil, proč bych to chtěla prodávat. Vlastně jsem se přiznala, že bych spíš potřebovala k dětem někoho, kdo by mi hlavně pomáhal je vozit ze školy a do školy. A případně pomohl občas s domácností. Pak bych tady byla spokojená. A víš co?” překvapila ji Lada otázkou.
“Nevím. Asi jsi mu neřekla, že by to také spravil nějaký chlap do nepohody, který by tu s vámi chtěl žít.”
“Mami, na chlapy vůbec nemyslím. Kdo by chtěl marnit čas s ženskou, která má na krku tři děti a hypotéku?”
“Nikdy neříkej nikdy. Taky jsem nikoho nehledala.” chtěla Marta změnit tón hovoru a zmírnit napětí.
“Představ si, že mi nabídl, abych zavolala jeho matce. Prý šla nedávno do důchodu a trochu se doma nudí. Třeba by byla ochotná mi s dětmi pomoci. A v podtextu jsem vycítila, že by možná dala synovi pokoj a nemámila na něm vnoučata.” prozradila Lada.
“A zavolalas? “
“Zavolala, hned když odsud odjel. Vypadá to docela slibně. Paní Čížková slíbila, že se tu zítra odpoledne zastaví. Dnes nechtěla, prořezávala prý stromy na zahradě.”
“Tak to je na poslední chvíli. Já už budu muset v neděli odjet. Do firmy má přijít kontrola a u toho chci být osobně. “ přiznala se konečně Marta k tomu, co ji celou dobu tížilo. Povídaly si ještě dlouho do noci. Obě cítily, že je řada společně prožitých dní hodně sblížila.
Paní Čížková následující den odpoledne skutečně dorazila. Trochu jako velká voda. Evidentně nadšená, i když přesně netušila, do čeho se hrne. Nic z toho, co jí Lada předkládala, ji nezarazilo. Řídit umí a do města jezdí denně. Jen si své cesty bude muset trochu přeorganizovat. Snad jen tři dětské sedačky v autě ji vyvedly trochu z míry. S těmi neměla žádnou zkušenost. Ale uklidnilo ji, když ji Ema přesvědčivě předvedla, jak se i ona jako nejmenší z dětí umí zapnout do sedačky sama. Ochotně se seznamovala s provozem domu, všechno jí ukazovala Marta. Spolu si rozumněly, ostatně byly si blízké i věkem. A získala si i děti, když se s nimi pustila do hraní Monopolů. Nakonec se s Ladou dohodla, že po odjezdu Marty u ní bude fungovat měsíc na zkoušku. Aby si obě strany ověřily, jak jim to bude vyhovovat a doladily případné detaily.
“Tak, aspoň další měsíc mám vyřešený. Ještě, že jsem nevěděla, že už musíš odjet. To bych už zažádala o zkrácenku.” zhodnotila dnešní novinky Lada a unaveně se uhnízdila na sedačku.
“Vidíš, třeba se právě stal malý zázrak. Děti Jiřinu docela dobře přijaly, tak jen aby ona vydržela. A abyste spolu dobře vycházely.”
“Doufám, že to bude fungovat. I když tuším, že ona je zvyklá doma velet. Její syn mi něco naznačoval.”
“Zkus se s ní hned na začátku domluvit na všem, co je pro tebe podstatné, A to ostatní nech na ní.” lehce se snažila poradit Marta.
Lada vzdychla a natáhla se na sedačce.
“A doufám, že tu zítřejší prohlídku s makléřem neodvoláš. Ještě nemáš nic jistého, tak to pěkně dotáhni do konce.”
“Mami, ty mi zase vidíš do hlavy. Zrovna jsem o tom přemýšlela. Vždyť už může od matky vědět, že jsme se dohodly!”
“Ladi, kdy jsi naposledy strávila pár hodin bez dětí a s chlapem? A kdy zase budeš mít takovou příležitost vypadnout z domu? Ráno nahlas ve školce a v družině, že si děti bude občas vyzvedávat Jiřina. Já s ní odpoledne pro děti pojedu, aby věděla co a jak. A také aby si vyzkoušela to vaše speciální auto. A trochu ji omrknu, jak řídí. A ty budeš mít prostě pár hodin volno.”
“Mami, už zase diriguješ!”
“Ale myslím to dobře.”
“Jo, myslíš to dobře jako vždycky. “ řekla Lada unaveně a vstala ze sedačky.
“Už toho bylo dnes dost, jdeme spát.” dohodly se.
Páteční den uběhl klidně a přesně tak, jak ho Marta naplánovala. Jiřinu představila ve školce i v družině a pak se společně postaraly o děti a domácnost. Marta občas mrkla na mobil, ale žádná zpráva od Lady tam nebyla. Žádná zpráva, dobrá zpráva, pomyslela si. Lada je dospělá ženská, všechno jde podle plánu. Drobnému znepokojení se však ubránit neuměla. Nakonec se rozhodla, že bude nejlepší, když půjde do postele a zkusí usnout. Nedaŕilo se jí to. Oddechla si až v okamžiku, kdy zaslechla přijíždějící auto a vrzání vstupní brány.
Už skoro usínala, když se dveře do jejího pokojíku trochu pootevřely. Z chodby do místnosti vstoupil proužek světla přerušovaný postavou Lady.
“Mami, spíš?”
“Ne, pojď dál, povídej, přeháněj.” odpověděla Marta, posadila se na posteli a udělala jí místo vedle sebe.
“Nikdy bych tomu nevěřila, ale musím ti dát za pravdu. Zázraky se občas dějí. Těch pár hodin jsem byla v úplně jiném světě.”
“Tak vidíš, a to jsi nechtěla nikam jít.”
“Byli jsme si prohlédnout ty řadové domky. Jsou opravdu na šikovném místě a mají i kousek pozemku, kde bych mohla mít zahrádku. Děti by měly své pokojíčky, je trochu menší než tady. A i ten byt by stál za úvahu. Je krásný, velký, světlý a v nově zrekonstruovaném činžovním domě. Mám o čem přemýšlet.” svěřovala se Lada.
“A jinak?”
“Jak jinak?”
“No, přece jste si byty neprohlíželi až do deseti večer! “
“Jiří mě pak pozval na večeři. Ale celou dobu jsme se bavili o bydlení. Jeho ta práce hodně baví a spoustu věcí zná hodně do detailů. Nakonec prozradil i leccos o sobě. Třeba jak se mu ulevilo, když se odstěhoval od rodičů a začal bydlet sám. A taky jsem se dozvěděla, že tady za kopcem se prodávají další parcely na rodinné domky. Povede k nim nová silnice a časem by tam měla jezdit i nějaká místní doprava.”
“Jinak nic?”
“Mami, opravdu nic. Prostě to byla pracovní schůzka. Užitečná, zajímavá a příjemná. Po mnoha letech jsem se zase cítila jako žena. Ale víc nic.”
