Napadlo mě, že doma na půdě vyhledám lego po našich dětech a postavím z něj město pro vnoučata. A jak jsem řekla, tak jsem udělala. Venku bylo počasí pod psa, takže jsem vzala návody a tři dny jsem stavěla na rozloženém stole v mojí mini kuchyni. Odměnou mi bylo nefalšované dětské nadšení. Bohužel kuchyně se stala téměř nepoužitelnou. Můj muž sice tvrdil, že to nevadí, že kuchyň stejně nepoužívám, ale já přesto stále dumala, jak vše šikovně nainstalovat do dětského pokojíčku. Nakonec jsem si vzpomněla na starý rozkládací stůl, který zůstal zapomenutý kdesi v garáži. Jedinou jeho nevýhodou bylo, že měl nerozebratelně propojené všechny čtyři nohy. Manžel muzikant kupodivu nekladl větší odpor a stůl mi dopravil až před vchod do domu. Tam jeho nadšení ochladlo, když rozteč nohou stolu a šířku dveří proměřil a porovnal za pomoci smyčce od kontrabasu.
„To tam nedostaneme,“ řekl a odjel se zase věnovat hudbě.
„To se mi nezdá, to není možné,“ řekla jsem si. „Jen si musím pořádně uvolnit cestu.“
Sundala jsem tedy na chodbě ze zdí obrazy a keramiku, odtahala nábytek, vysadila několikery dveře a odmontovala zábradlí v prvním patře. Všechno jsem dělala potichoučku, abych nevzbudila pozornost mých rodičů, kteří bydlí v přízemí a zrovna se zotavovali ze zápalu plic a virózy. Pak jsem začala stěhovat podstavec. Nebylo to těžké, jen neforemné. První mě odhalila moje technicky založená maminka a okamžitě mi přispěchala na pomoc. Když jsme byly v mezipatře, objevil se tatínek. Se slovy: „Ty to netahej,“ mě odstrčil stranou a chopil se toho. Zajímavé bylo, že moje stará maminka to „tahat“ teda mohla… Miluju moje rodiče, tu jejich energii a souhru. Ještě chvilku před tím seděli v pokoji div ne na umření a najednou se jim zaleskly oči a převzali velení. Já jsem pro ně i ve svém věku byla pořád malá holka.
Nakonec jsme se dostali do pokojíčku. Jenže dvě nohy byly tam a dvě venku a ať jsme to natáčeli, otáčeli, stavěli či pokládali, prostě to nešlo. Bylo tam zkrátka málo místa.
„Tak co teď s tím,“ to teda byla otázka. Cesta zpět nepřipadala v úvahu. Tatínek se sice chvíli vzpouzel, když jsem ho poslala pro pilku, ale nakonec dvě nohy zkrátil a my byli rázem i se stolem uvnitř. Jen ten stůl byl tak trochu našikmo. Nabízelo se jediné řešení:
„Tati uřízni ještě ty dvě zbývající nohy!“
Sice to bylo skoro jako „Pat a Mat v akci“, protože v domě nezůstal kámen na kameni, ale stůl stál rovně, nekýval se a já se stala pro vnoučata úžasnou babičkou, a to stálo za to.
Já se totiž nikdy nevzdám!
Bum a je to!
