FEJETON: Sláva hrdinovi práce!
Ilustrace: Tomáš Polák. Poskytnuto portálu i60

FEJETON: Sláva hrdinovi práce!

8. 1. 2023

Jarda odchází do důchodu. Je mu pětasedmdesát, dělal spoustu let navíc, celej život na jednom fleku, v muzeu malebného středočeského města. Odmakal tam přes půl století, najednou ale řekl: „Dost, končím, je nejvyšší čas, už jsem tam pomalu jeden z nejstarších exponátů.“

To chce oslavu. Zadali jsme si salónek ve vinárně, Milan namaloval transparent „Teď si v klídku válej šunku, opelichanej náš skunku!“, všichni jsme se složili a koupili Járovi jako dárek perfektní rybářskej prut i s luxusním navijákem, s kuchařem jsme domluvili, že uklohní jeho milované francouzské brambory se šunkou, hráškem a vejci, prostě jsme pečlivě provedli takzvané TOZ, neboli technicko-organizační zabezpečení. Oslavenec Jarda se dostavil s manželkou Blankou, velkoryse přeslechl Milanův trapnej pokus o vtip „…hele, Bláňa, já myslel, že už jsi ji dávno šoupnul do muzea, do vitríny s historickejma kuchyňskejma potřebama“ a zasedl do čela stolu. Zábava probíhala optimálně, dokud Mára nevyslovil závažnou myšlenku: „Ty, Járo, nechápu, jak jsi v tom místě mohl tak dlouho vydržet. Každej psycholog ti řekne, že normální člověk průměrně za pět až sedm let v jedný práci motivačně vyhoří. Já třeba mám za život na kontě nejmíň deset zaměstnání.“

Je v tom asi kus pravdy, jak tak koukám kolem stolu, jsme tu vesměs samí fluktulanti. Třeba támhle Vláďa, ten, pokud si vzpomínám, během své profesní kariéry stihl dělat mistra odborného výcviku učňů, jezdit sanitkou, prodávat pojištění, dělat výškové nátěry, provádět turisty a já nevím co ještě. Do penze šel jakožto vyhořelý minipodnikatel v oblasti stavby domácích krbů. Vedle něj sedí Mirda. Ten nefluktuoval kvůli vyhoření, ale naopak kvůli přílišnému hoření. Byl to fešáckej lamač dívčích srdcí a na každým pracovišti se neprodleně pustil do techtlomechtlování s nějakou ženskou. Byl ve svých milostných aférách nepoučitelný, prostě vždycky zahořel a vyletěl. To Standa byl zase takzvaným fluktuantem svědomí. Nesnášel komunisty a docela si v tom pouštěl hubu na špacír. Oba jeho synové navíc utekli na Západ, takže jeho původní kariéru učitele vystřídalo období, kdy tahal balíky na nádraží, pak byl kulisákem, pak kotelníkem, pak chodil s trasírkou u zeměměřičů. Po sametové revoluci se sice vrátil do školy, ale rychle zjistil, že nesnáší ani kapitalisty a skončil jako korektor v jednom dětském časopise. A tak bych mohl pokračovat. Dáša sice byla celý život účetní, ale co dva roky měnila firmu, Pepa střídal profese vlastně jen tak ze sportu, Roman šel vždycky tam, kde mu dali o pár kaček větší výplatu, Pavla z několika fleků vyhodili pro nedisciplinovanost, jsme tu prostě jedna velká fluktuační banda, ani já nejsem výjimkou. Jen v čele našeho slavnostního stolu sedí zářivá bílá vrána v podobě Jardy. Cítím, jak ve mně bují obdiv k tomuhle chlapovi. Mariáš sice hraje jak ponocnej, rybařit taky moc neumí, fotbal nesleduje, o krásnejch holkách se nebaví, ale je to morální gigant. Má úctyhodně ocelovej zadek, kterej ho dvaapadesát let udržel na jedný židli v jednom zaprášeným muzeu. Podle mě by měl být uveden v čítankách jako vzor pracovní etiky a věrnosti profesnímu poslání…

Jarda ale už odpovídá na Márovu sentenci: „Omyl, kamaráde, nemysli si, že jsem v tom pitomým muzeu nebyl stokrát vyhořelej a tisíckrát pořádně nasranej. V tom jsem jako každej jinej. Jenže na základce a na gymplu mě docela bavil dějepis, tak jsem to tak nějak mechanicky šel študovat na vejšku a pak jsem čirou náhodou dostal flek v muzeu, který stojí tři minuty od mýho baráku. Párádička. Pokaždý, když mě tam něco štvalo, jsem si říkal, proč bych vlastně chodil vyhořívat a nasírat se někam jinam, nedejbože někam daleko, kam bych dokonce musel dojíždět? Na to jsem totiž moc líný prase.“ Vytahuje z náprsní kapsy omšelý kartonový obdélníček. „Koukněte se na tohle. Skvělá anglická novinářka Whitehomová kdysi napsala, že v životě je důležitý zjistit, co tě aspoň trochu baví a sehnat někoho, kdo ti za to zaplatí. Já jsem si k tomu ještě dopsal, že když to navíc máš přímo před frňákem, je normální držet hubu. A právě tuhle cedulku jsem měl celý ty roky připíchlou v kanceláři na zdi. Takže, aby bylo jasno, dámy a pánové, nejsem žádnej supervěrnej pracovník, nýbrž obyčejnej lenošnej kus lidskýho masa. Ale za tuhle oslavu, za ten prut a za ty francouzský brambory vám fakt moc děkuju.“

 

 

Fejetony Tomáše Poláka
Hodnocení:
(5.1 b. / 25 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Lenka Kočandrlová
Také jsem vždy chtěla pracovat co nejblíž k bytu,a to se mi splnilo,posledních 30 let jsem žila i pracovala ve stejném baráku...a dělala 38 let jednu profesi.
Zdenka Jírová
Ja jsem byla na jednom mistě 40 let a nestězovala jsem si. Potad jsme drlali něvo nobeho, stale jsem se musela nevo ucit, abych mohla dal pracovat v chemicke laboratori. Kde se to zejmena po 89.roce to novinkami jen hemzilo. Neměla jsem nikdy zavažny důbod měnit profesi.
Taťana Veselá
Božííí :-D
Daniela Řeřichová
Milé nedělní pobavení, děkuji.
Jiří Dostal
:-) Brambory k zapečení se šunkou, hráškem a vejci nejlepší jsou z Francie! :-)

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 46. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?