To je tak: Už roky praktikujeme, že když má někdo z naší dědovské party narozeniny, uděláme si oslavnej mejdánek ve Slimákově vinárničce. Jsou tam zadky laskající polstrovaná křesílka, fajn bumbání i zobání za slušný peníz, ze zdí na nás shlížejí fotky krásnejch holek, prostě pohoda. Slimák nám zablokuje stůl v rohu a na rezervační cedulku vždycky napíše nějakou ptákovinu. Už jsme tam například našli „Zadáno pro zombie“, „Metuzalém a jeho parta“, „Recyklovaní Adonisové“, „Klub historického sexu“, „Taneční soubor Osteoporóza“, „Sdružení vypelichaných leopardů“, „Sourozenci Věstonické Venuše“ a mnohé další výplody jeho pinglovského humoru. Všechny tyhle a další fórečky mu blahosklonně odpouštíme, je to v podstatě prima chlap a dá se říct i kamarád, ale tentokrát už opravdu přestřelil. Na rezervační ceduli totiž ten pacholek napsal „Zadáno pro mauzoleum zesnulého testosteronu“.
Nejrozlícenější je Olda: „ Je tohle možný? Já toho voprsklýho platfusáka snad nalámu rackům!“ Do jeho dštění ohně a síry zcela nevhodně přichází Slimák Franta, aby se svým tradičním sluníčkovým úsměvem na rtech převzal naše objednávky. Ale přepočítal se, nejdřív musí absolvovat vychlístnutí plného vědra Oldova spravedlivého hněvu: „Tak aby bylo mezi námi jasno, Slimejši, pořádně jsi nás touhle cedulí nasral. Můžeš si dělat srandičky z našeho stáří, z naší neduživosti a třeba i z naší senility, ale naše samčí hormóny si do huby laskavě neber! Tomu nerozumíš! To bys nás tady taky už nikdy nemusel vidět!“ Slimák stojí jako opařenej: „Neblbněte chlapi, vždyť je to jen prča, já tím přece nemyslel nic zlýho.“ Chudák nepochopil, že se onou holou větou na kartičce dopustil těžkého hříchu. Že se nešetrně dotkl Největší Mužské Svátosti, totiž samotného mužství.
Po chvilce ostřejší debaty dosahujeme křehkého příměří. Slimák si posypal hlavu popelem, slíbil, že už nikdy takovou blbost neprovede a odšoural se pro objednaný džbánek Rulandy. Olda ale ještě zcela nevychladl a alespoň do fousů si pobrblává filozofický monolog: „Ano, kořen problému je v tom, že lidstvo z nějaké záhadné příčiny přijalo ideologii, že každej starej chlap se automaticky změní v nějakou banální flákotu hovězího nebo co. Hergotfix, ale co naše věčně planoucí srdce, co naše permanentně citlivé duše, co naše moudrost a čest? Možná máme rozředěnější testosteron, hemoroidy, sem tam nějakej ten bypas, křečový žíly a větší prostatu, ale pořád jsme těmi neochvějnými pilíři, na kterých další generace mohou stavět budovu své existencionality. Tak, jako jsme ji na testosteronově zředěných a prostaticky zbytnělých pilířích našich otců, dědů a pradědů stavěli my.“
Cítíme, že Olda se zvolna dostává do svého oblíbeného autosugestivního negativního transu, v němž nejdřív dramaticky pronáší sáhodlouhé exaltované proslovy a pak obvykle upadá do zaryté deprese. Slimákovo znevážení naší mužnosti se mu evidentně zahlodlo do mozkového centra sebevědomí. To nesmíme připustit, vždyť právě on má dneska narozeniny a měl by tudíž být naladěn dorůžova. Snažíme se ho chlácholit argumenty, že přece to pravé a správné mužství nepotřebuje žádný marketing, že přece jsou na světě podstatnější věci než nablblé cedulky na stolech, že přece dobře ví, jak si Slimák Franta občas nevidí do huby.
Naštěstí pozitivní pointa přichází přímo ze zdroje problému. K našemu stolu slavnostním krokem přichází Slimák Franta, zdvořile se uklání a říká: „Vážení pánové, vedení naší vinárny se vám omlouvá za politováníhodný omyl, který nastal při formulaci textu rezervační cedulky. Dovolte, abych vám předal tento džbánek Rulandy na účet podniku a na váš stůl dodatečně umístil správnou ceduli.“ Opět se uklání, odchází a my na nové rezervačce čteme: „Zadáno pro skvělé muže, potvrzující výrok Davida Bowieho, že stárnutí je výjimečný proces, při kterém se z vás stává člověk, kterým jste vždycky měli být.“
