Marta - do vánoc zbývá jen pár dní
www.pixabay.com

Marta - do vánoc zbývá jen pár dní

23. 12. 2022

Tento příspěvek je volným pokračováním pŕíběhů o Martě a její rodině.

 

Do vánoc zbývalo jen pár dní a Martě se vůbec nechtělo z práce domů. Její úklidová firma měla v tomto předvánočním období mnohem více zakázek, než se dalo zvládnout v běžné pracovní době. Zaměstnanci pracovali každý den přesčas a navíc bylo nutné pečlivě organizovat práci brigádníků. Zejména těch nových, kteří ještě nikdy pro firmu nepracovali. Ale po pravdě by se ve firmě všechno obešlo i bez ní. Vychovala si dobré spolupracovníky. Dokonce i tři skupiny ukrajinských pracovnic byly relativně samostatné a na jejich práci se Marta mohla spolehnout. Velela jim Irina, která byla ve firmě už několik měsíců a pusu měla pěkně proříznutou. Nejenže se už domluvila dobře česky, ale měla přirozený respekt nejen mezi svými krajankami. Na dispečinku firmy fungovaly v této hektické době dokonce dvě pracovnice, víc než stoprocentně byl v údržbě vytížen i Martin manžel a jeho zástupce Marek. Všichni ale tvrdě pracovali bez reptání. Dobře věděli, že Štědrým dnem tahle honička skončí. A za práci bude odpovídající odměna. Navíc mezi svátky si všichni pořádně odpočinou. Firma bude jako každý rok na několik dní zavřená, a tak se všichni znovu sejdou až po novém roce.

Marta by měla doma samozřejmě dost práce, stejně jako každá žena před vánocemi. Nějaké cukroví už napekla, perníčky dokonce před několiky dny dělala podruhé, protože ta první dávka bleskurychle zmizela. I skromnou vánoční výzdobu domu stihli s Petrem udělat během posledního víkendu. Jen ta správná předvánoční atmosféra se někde toulala a ne a ne přijít. Její snacha Lenka se vánočním přípravám spíše vyhýbala. Když se s Martou náhodou potkaly v kuchyni, vymluvila se na nedostatek času. Ale Marta si to sama pro sebe vyhodnotila spíš jako nedostatek chuti, který si omluvila tím, že ne každý se rád patlá s domácím cukrovím. Nešlo si ale nevšimnout, že Lenka tráví spoustu času telefonováním. Snad s kamarádkami? A navíc Marta zaslechla i občasné hlasité a rozrušené rozhovory mezi Lenkou a Martinem. Neslyšela konkrétní slova, ale z tónu řeči vycítila rozhořčenou argumentaci. Že by se kvůli něčemu hádali?

Snažila se jejich nesoulad nevnímat, ale její vnitřní pohodu to narušovalo. Zkoušela si o tom promluvit s Petrem, ale ten si ničeho nevšiml. Až pak u jedné rodinné večeře problém konečně vybublal na povrch. U společného stolu byla Lenka ten den podivně zamlklá. Své jídlo pouze uždibovala a věnovala se především krmení malého Daniela. Její muž se objevil v jídelně až s půlhodinovým zpožděním. Beze slova si nabral jídlo a mlčky také jedl. Mlčeli nakonec všichni, jen příbor občas cinkl o talíř. Marta se dívala postupně z jednoho na druhého. Petr viditelně s chutí dojídal poslední hromádku špaget. Sofie už všechno spořádala, seděla nad prázdným talířem a pozorovala maminku. Martin bojoval se svými špagetami a tvářil se, jakoby mu uletěly včely. Lenka mechanicky a zarputile krmila Daniela. Asi příliš spěchala, mrňous měl pusinku přecpanou, zakuckal se a nakonec všechno jídlo vyplival. A pak se rozplakal. Lenka ho vzala ze stoličky, šla ho umýt a převléknout. Z koupelny bylo stále slyšet jeho vzlykání. Sofie také vstala od stolu, chtěla jít za bráškou, ale Martin ji předběhl. A tak nakonec Sofie prozradila babičce a dědovi proč se rodiče hádají. Maminka už nechce být s nimi doma. Chce jít do práce a dělat zase doktorku. Jinak prý doma zblbne. A bráška by měl chodit do jeslí.

A bylo to venku! Teprve teď Martě a Petrovi došlo, že Lenka v poslední době často stočila řeč na práci. Dokonce nedávno pronesla, že by se už ráda do práce vrátila. Ale nikdo z rodiny ji nebral vážně. Vždyť je Daníkovi teprve rok! Její muž se cítil dotčen, domníval se, že rodinu bez problémů uživí. A že dělá všechno pro to, aby Lenka tak brzy do práce nemusela. Petr jí na to tehdy rázně odpověděl, ať je ráda, že může být s Danielem doma. Naše zdravotnictví to bez ní ještě nějakou dobu vydrží. A práce si ještě v životě užije až dost. Ani u Marty nepochodila, i když se domnívala, že by právě u ní mohla najít pochopení. Kdysi jí Marta vyprávěla, jak po krátké mateřské dovolené začala brzy pracovat. Dokonce založila firmu, aby uživila sebe a dvě malé děti. To sice byla pravda, ale Marta byla tehdy v úplně jiné situaci. Podpora žen na mateřské nebyla zdaleka tak štědrá jako dnes a bylo nutné uživit sebe a dvě malé děti.

Všichni si k tomu řekli své, ale problém se tím nevyřešil. Existoval a zůstal jaksi viset ve vzduchu. Lenka se sice ještě jednou pokusila lobovat u Marty za svůj návrat do práce, ale její podporu nezískala. Marta jí jen nabídla, že by jí přes svou firmu mohla zprostředkovat hlídání Daníka v domácím prostředí, ale to by bylo mnohem dražší než pobyt v nemocničních jeslích. A pak už jen zdůrazňovala, že je to všechno jen její a Martinovo rozhodnutí. Ona ho bude prostě respektovat.

Tohle všechno se honilo Martě v hlavě, když bloudila přeplněným supermarketem a skládala zboží do košíku. Ještě, že měla nákupní seznam, jinak by určitě na něco zapomněla. A když si konečně vystála frontu u pokladny, zaplatila a mířila s naplněným košíkem k autu, narazila na Jindřišku. Ano na tu Jindřišku, svou dávnou spolužačku, která se na ni v posledním roce jaksi nalepila a nikdy z toho nevzešlo nic příjemného! Spatřila ji v poslední chvíli, bohužel nebyl prostor na žádný úhybný manévr. I tentokrát se Jindře podařilo ji vmanipulovat ke stolečku malé kavárny. Seděly tu s naplněnými nákupními košíky za zády a srkaly dost nechutnou kávu. Jindřiška si zatím vystačila s větami oznamovacími, Marta její sdělení vnímala asi tak jako bublání horského potoka. Ale její nechuť k rozhovoru s Jindrou se pomalu přetavovala ve zlobu. Měla zlost sama na sebe, že nedokázala vlezlosti své bývalé spolužačky čelit. Postupně k její mysli dorazily i Jindřiščiny otázky.
“Víš, že moje máma konečně umřela?”
Marta šokovaně zavrtěla hlavou.
“Už se to nedalo zvládat. Byla jsem z toho všeho tak vyčerpaná, že jsem je oba chtěla dát do hospicu. Když se to máma dozvěděla, radši si umřela. Tak jsem tam strčila aspoň tátu. Ten už to má taky za pár.”
Marta zalapala po dechu. Ale nedokázala ze sebe vydat ani slovo.
“A teď se musím starat o ten blbej barák. Víš, kolik to stojí peněz? A prodat ho nemůžu, dokud táta neumře. Neměla bys pro mě nějakou fajn práci ve své firmě?”
“…no, uklízet bys asi nechtěla.” vykoktala Marta stále v šoku.
“To rozhodně ne, kámošce bys mohla nabídnout něco lepšího. A dobře placeného…” zamrkala na ni Jindra spiklenecky.
A to poslední zamrkání Martu konečně nastartovalo. To, co Jindře pak řekla, si už přesně nepamatuje. Mluvila hlasitě, důrazně a dost dlouho. Okolo jdoucí lidé zvědavě stáčeli své pohledy na ně. Konečně na ni vyhrnula všechno, co se jí honilo při setkáních s ní hlavou. A rozhodně a mnohokrát jí zdůraznila, že nejsou a nikdy nebudou žádné kámošky. Pak uchopila svůj nákupní košík a odkráčela středem. Trochu jako v transu, ale dost se jí ulevilo. Cestou ze supermarketu se musela vší silou soustředit na řízení auta a provoz na silnici. Bylo sice ještě odpoledne, ale už byla tma. Silnice byly zacpané auty s nervozními řidiči. I ona byla neklidná. Konečně se probojovala centrem města a zahnula na silničku klikatící se k jejich domu. Tady si poprvé vydechla. Byla pevně rozhodnutá, že na Jindřišku prostě zapomene, vymaže ji ze své paměti.

Petr byl už doma a marně se snažil v kuchyni najít něco k jídlu. Když uviděl Martu přinášející nákup, úplně se rozzářil a rychle jí odebral tašky, aby zjistil, co je v nich dobrého. Ale neušlo mu, že Marta není v pohodě. Poznal to z jejího hlasu i nezvykle překotných gest. Nakonec se mu s dnešním zážitkem svěŕila, i když si původně myslela, že o tom vůbec nedokáže mluvit.
“A víš, co je na tom nejhorší? Představila jsem si sama sebe jak jsem bezmocná a odkázaná na pomoc svých dětí. To bych nechtěla nikdy zažít…”
“Tak zkus věřit, že jsi své děti dobře vychovala. A pro jistotu si můžeš dát i nějaké korunky stranou.” dodal Petr pragmaticky.
Na další úvahy o stáří už neměli prostor. Dveře se rozlétly a do místnosti vběhla jako první rozcuchaná Sofie s tvářemi ošlehanými studeným větrem.
“Maminka Martinovi slíbila, že ještě do práce nepůjde a bude s Daníkem doma!” zvěstovala jim radostně. Za ní vstoupili do haly i oba rodiče s Danielem v náručí. Potutelně se na sebe usmívali. O chvíli později se zastavil v malém domku na okraji města i Libor s Mai. Chtěli se domluvit, zda by oba mohli strávit vánoce společně s nimi. S tím, že začátkem ledna odlétají s rodinou Mai do Vietnamu, kde budou společně oslavovat příchod nového lunárního roku. A večer zavolala i Lada a pozvala je na konec roku k ní na Vysočinu.

Marta si oddechla. Znovu se cítila součástí této velké rodiny a chtěla s ní prožít krásné vánoce.

 

 

 

 

Příběh Marty
Hodnocení:
(5 b. / 11 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Dana Puchalská
Vlad'ko,je čtení jsem se dostala až nyní a nelituji. Moc se mi líbilo. Doufám,že bude pokračování.....
Daniela Řeřichová
Vlaďko, tvůj moderní román se velmi dobře čte. Obdivuji Tě, jak udržíš dramatické napětí mezi členy rodiny a vždy přidáš zajímavou pointu. Autorce i Martě přeji dobrý, zdravý a mírumilovný rok 2023.
Soňa Prachfeldová
Někdy se těžkosti nahromadí a když už je toho moc, tak se najednou vše obrátí k lepsimu. A Marta si opet může v klidu vydechnout.
Dalibor Polanský
Hezké pokračování příběhu jedné rodiny. Ano, všechno se dá řešit, pokud má člověk chuť.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.