Běžím okruhový maratón v pražské Stromovce. Je nás hodně přes 400 a já vím, že doběhnu někde ve třech čtvrtinách. Pokud vůbec. Nějakých třicet kilometrů to většinou jde. Ale na delší vzdálenost se ani trénovaný člověk většinou nedostane. Tam už to tělo neumí. A hlava taky ne. Tempo většinou opadá, všechno bolí, stoupá nepozornost a přání už to nějak skončit. Je mi hodně přes 50, jsem jen kondiční běžec a mám toho fakt dost.
V posledních minutách za sebou slyším, jak někdo při výdechu vrčí. Musím se tamhle v zatáčce ohlédnout. Chlápek se valí s očima zabodnutýma před sebe, vypadá jak malý tank. Aha, byla chyba otáčet se a tím ztratit plynulost pohybu. Musím stále dál. Protože jsem pouhý hobík, počítám s tím, že mne budou o jedno kolo předbíhat další a další. No ale co je tohle? Už mě předbíhají holky, 50 kilo živé váhy, zadečky jim rytmicky pracují a ty holky si ještě spolu povídají. Zkusím se jich udržet.
No, dařilo se to necelý kilometr. To je špatná taktika, držet se těch, kteří jsou o tolik lepší, že tě předběhnou o kolo. Ve Stromovce se běží celkem osm kol. Už dávno proběhli ti, kteří jsou skutečně na čele. Už mi nadělili dva okruhy a další přibude. Nevadí mi to. Nepřišel jsem v bláznivém snu, že bych skončil někde vpředu. Znám své síly a přesto na závody chodím. Baví mě to. Nesoupeřím s nejlepšími. Soupeřím s těmi, kteří jsou kolem mne. A zase, štíhlá a o dost mladší ženská. A zas ta prdelka.
„Proč se tak zbytečně namáháš?“ diví se někdy známí. „Doběhneš a nic z toho nemáš, jen tu námahu a únavu. To si dokazuješ, jak jsi dobrý?“ Nene, proč bych si něco dokazoval? Znám se. Mě samozřejmě těší výsledek, že přes všechnu námahu a bolesti jsem nakonec v cíli a cítím tu euforii ze zdařilého konce. Ale co hlavně, když běžím, uvědomím si, že funguju. Že celé tělo i mysl jdou společně, všechno pracuje v souladu, svaly, plíce, srdce, mozek, je to krásný pocit. Nechci to hned srovnávat se souloží, i když je to fyzicky a emočně v něčem podobné.
Od určitého stupně trénovanosti pro vás běh není útrapa, ale příjemná činnost. Nojo, ale to se nesmíte rozhodnout pro maratón. Tam je to boj. Boj se svalovou únavou a křečemi, boj se suchem v krku, boj o pravidelný dech, boj s malomyslnosti, s poraženectvím. Jak jsem se těšil dny před závodem a pak ještě minimálně prvních 25 kilometrů. Nadšení postupně vyprchává, motivace se tenčí a trochu si nad sebou už zoufám. Udržím to tempo, nestane se nějaká svalová nehoda?
Značka 34. km. Je to pro mě, nebo jsem o kolo víc? Nebo míň? Koukám na hodinky a snažím se proběhnutý čas dělit pěti. Ale ono se to nedaří. Nedokážu to ani přibližně. 171 děleno pěti. Ne to nejde, je to moc namáhavé, mozek nesčítá. Na začátku jsem si říkal, že musím doběhnout pod tři a půl hodiny a najednou nevím, jestli se to daří!
Na chvíli se probírám z myšlenek. Sval v levém stehně se ozývá čím dál víc. Dýchám přerývaně, nedaří se mi chytit rytmus. Na šíji jako bych nesl dvacet kilo nákladu. Sotva pletu nohama. Tak tohle je konečná? Musím aspoň na začátek dalšího kola, protože tady bych se ani nemohl vzdát. Není komu.
Opět mě někdo předbíhá. Oni zrychlují, nebo já zpomaluji? Ne, oni si jdou své tempo, kdežto mně síly docházejí. Musím dál. 36. km. To mám do cíle míň, než běhám před večeří. A prdelky, zase jen prdelky.
Přestávám vnímat dění kolem sebe, prožívám muka, ale nesmím se zastavit. Tady už jsem přece běžel, ale kolikrát? Už nedokážu odhadnout tempo. Pět minut na kilometr? Osm? Šest? Zrakové pole se zužuje, přestávám dobře slyšet, dopředu jdu jen setrvačností, spíš přepadávám, než běžím. Jak se to vleče! Co já jsem za blázna, vyrazit ve svým věku na maratón?
Bílkoviny v buňkách degradují, kyselina mléčná triumfuje a ledviny jsou na suchu. Nedostatek vody v těle a extrémní fyzická práce jsou strašlivou kombinací. Musím pít, minule jsem občerstvovačku přeběhl. Mám snad ještě nějakou dobu trpět a pak se vše zvrátí do pohody a plného výkonu? To se dřív zvrátím já. Ano, něco zvrátím. Božíčku, už zas v mysli blábolím. To horko! Já nechci běžet. Já tu nechci být. Já se nechci!
Míjejí mě houfy běžců. Taky jim není dobře, každý mele z posledního. To jsou ale trosky všude kolem! Jak to zvedáš nohy, ty nádivo? A tenhle, obtloustlý a připlešatělý – tebe neměli na start ani pustit. Ježíš, dyť on je v mým věku! Nebo tahle suchá větev. Takhle vypadá dáma středních let? To je atentát na estetiku. Co tu vlastně všichni dělají? Jak srandovně vypadají? Nějaká groteska nebo co… Sám se vleču, celý nahrbený, jako bych sbíral brambory. Kdy už ty galeje skončí?
38. km – už jen čtyři do cíle. Ale nějak to nejde. Kolem mě se mátoží všelijaké trosky. Bože, to vypadám taky takhle? Ještě že mě nevidí Maruška, že zůstala doma. Kde jsem vlastně nechal auto? Nedokážu si vzpomenout, tak na to kašlu. Mně je nějak všechno jedno, už mě ani nebaví představa, že to vzdám. Prostě se jen nějak pohybuji. Není to chůze, ale to tempo je jako když housenka leze pod peřinu. Kruciš, já to do toho cíle musím nějak dorvat. Musím. Ono to zas půjde. Vtom opět ty křeče. Do obou lýtek současně. Půjde to? Ne, nejde, křivím tvář bolestí, pajdám, osahávám si lýtka, málem jdu k zemi. Co si počnu? Zkrátím krok, křeče pomalu pomíjejí. Ještě prdelka!
Uvědomuju si svou momentální situaci. Davy kolem mne dávno prořídly. Je to poslední kolo, takže už běží jen ti, kteří toho mají tolik, co já. Tamhle dokonce jeden je možná o kolo zpět, on chudák jen vrávorá, potácí se. Není to na sanitu? Nezastavím, všude jsou lidi, musím dál. Vnímám jeho uštvaný výraz a podivné komíhání paží. Bylo to sobecké, měl jsem se ho aspoň zeptat, jestli něco nepotřebuje. Dávám přednost tomu, nezastavit, protože jak bych se zase rozběhl? Šlo by to vůbec?
Další kilometr. Pozornost a paměť vynechávají. Špatně dýchám, hrozná síla mě tlačí k zemi, sotva zvedám nohy. Náhle vzpomenu na Emila Zátopka a na jeho slavné „když nemůžeš, tak přidej“. Několikrát jsem slyšel, jak lidi říkají: „Co to je za blbost? Přece když nemůžu, tak nemůžu.“ Ale my maratónci dobře víme, že když tělo říká, že už nemůže, tak může. Jen mu to musí hlava nařídit. Hlavo, slyšíš? Začni konat. Říkej: bolí to míň, bolí to míň, a nohy začnou bolet míň. Počítají s tím doktoři, tak proč ne já? A tak se přiměju zvednout hlavu, rozpohybuji paže a víc dýchám. Narovnávám tělo – copak sbírám ty brambory? A náhle cítím, jak mi to zas běží líp. Prdelky nikde. Už asi odběhly. To mě teda doběhly.
40. km. Začínám vidět rozmazaně. Po stranách cesty jsou nějaké šmouhy. Nemůžu poznat, jestli svítí slunce a fouká větřík. Nějak se to všechno mate a divně skládá jako v těžkém snu nad ránem. Proč jsem sem lezl? Já blbec, mohl jsem se na sebe dívat v televizi. No to je kolosální kravina, musím se tomu zasmát. Jé pardón, to nebylo na tebe, omlouvám se chlápkovi po mé pravici. A on, nevím jak to dělá, zůstává vzadu, viditelně mi nestačí. Paráda!
Tak dlouho jsi trénoval, tak moc se těšil, a teď bys tu ostudně vrávoral? Začínám opět vnímat svůj dech a rytmus běhu, uvolňuji se. Vždyť já si to vlastně docela užívám. Rozhlížím se a vidím, jak ostatní taky makají. Jdeme naplno. Možná je to směšné tempo a zaručeně směšný pohled na nás, jak jsme zmlácení. Určitě nevypadáme dobře. Ale je nám dobře.
Poslední občerstvovačka. Bezohledně vrážím mezi lidi, kteří se tam všelijak potácejí, drapnu kelímek s čajem a v běhu si většinu vychrstnu na tričko. Ale není čas. Není čas se zastavit. Není čas se rozhlédnout. Jdu pořád dál. Motor pracuje, nechávám se nést vlastním tělem, už ho neovládám. Tělo jde kupředu a já to jen sleduju. Zase začínám správně dýchat. Jsem vděčný lidem vedle tratě, že neodešli, když proběhl vítěz. Volají a mávají. Přejí mi to, vidím to. Taky dnes vyhraju a oni to vědí.
Hlavně neztrácet tempo. Peru se s tou velkou výzvou ve Stromovce. Postupně se opět hroužím do sebe, soustřeďuju se, jsem stroj, jsem perpetuum mobile, které vyrábí běžecké kroky. Každá buňka je výrobcem energie. První buňka někde vpravo u kyčle, druhá buňka, třetí, čtvrtá. Každá mě posunuje kupředu, posílá energii, aby noha vykopla vpřed a druhá noha se hbitě složila pod stehno a už jde zase tahle kupředu, další buňka posílá svou porci a další, další, další, takhle pracuje stroj a já ho řídím, nohama roztáčím zeměkouli, letím cíli vstříc, kolem mě rozmazané obličeje, slyším řev diváků, lidé mávají, tlačí mě kupředu, já stupňuji tempo, je mi skvěle, jdu dál, běžím do cíle. Ještě víc se napřimuji, usilovně pracuji pažemi, krásný souměrný běh. Jde to lehce. Pádím do cíle. Letím do cíle. Vznáším se. Páni, já se vznáším!!
