Zapínám turbo svých pedagogicko-psychologických znalostí a zkušeností. Uvědomuju si totiž, že jsem se právě stal přímým účastníkem výchovného a socializačního procesu člověčího mláděte. Obezřetně získávám čas: „A proč to chceš vědět, Ondrášku?“ „Protože Martin ve třídě říkal, že to umí a kdo to neumí, že je srab. Já jsem mu řekl, že to taky umím, ale on mi řekl, že to náhodou vůbec neumím, tak ať se teda nevytahuju, že to umím, když to neumím.“
Tak to je vážný. Ten chlapec se ocitl na prahu války, která je celoživotním údělem nás chlapů, totiž tvrdého boje o vlastní samčí prestiž. Tady nesmím udělat taktickou chybu! Především je třeba zachovat takzvaný VV princip, neboli to, že mladý bojovník musí mít svůj Velký Vzor. Proto Ondráškovi oznamuji: „Samozřejmě, že umím líbat. Jsem třetí nejlepší líbač na světě. A víš, kdo je úplně nejlepší? Tvůj tatínek! A hned za ním na druhém místě je tvůj děda Pepa.“ (Laskavý čtenář si zde určitě povšiml, jak jsem mazaně přesunul odpovědnost za Ondrův problém na jeho rodinné příslušníky – no co, je to jejich harant, tak ať se staraj!) Jenže Ondrášek můj alibistický záměr trhá na padrť: „Já jsem taťkovi říkal, ať mě naučí líbat, ale on řekl, ať okamžitě mažu uklidit si ten bordel, co mám v pokojíčku a pak aťsi s maminkou napíšu domácí úkol z psaní. A děda mi zase řekl, že už to neumí, protože to vedle babičky Milušky už dávno zapomněl.“
Předkládám Ondráškovi další možnost řešení: Tak víš co, popros maminku, ať ti to vysvětlí. Ženský taky umějí líbat.“ Sklízím ale jeho pohrdavý pohled. „Strejdo, ty tomu vůbec nerozumíš. Holky se umějí jenom obyčejně pusinkovat, ale to já nepotřebuju. To mě nebaví. Já potřebuju takový to líbání, jak se při něm vystrkuje jazyk. Martin říkal, že to jednou viděl v televizi, když jeho rodiče šli do divadla a starší ségra na něj zapomněla, protože furt telefonovala na balkóně. Jenže já se na televizi smím dívat jenom než začnou zprávy a taťka začne křičet, co to zase ty debilové vymysleli za blbost.“
Nasazuji moudrý vysvětlovací tón: „Víš, Ondrášku, ono to líbání, při kterým se vystrkuje jazyk, slouží k tomu, aby si nějakej velkej kluk s nějakou velkou holkou potvrdili, že se mají strašně moc rádi a že se chtějí vzít za manžele. Až ty budeš velkej a potkáš takovou holku, tak se to spolu naučíte úplně sami. Nikdo vám to nebude muset vysvětlovat.“
Je mi nanic ze sebe samého. Proč tomu nevinnému stvořeníčku tak lžu? Ale co mám dělat? Už si pochopitelně nevzpomínám jak u mě a bráchy řešili tyhle předzáblesky mužské identity naši rodiče. Já osobně, jakožto výhradní otec dcer, jsem toho byl ušetřen. Teď tady sedím a v Ondráškových očích čtu znechucení. „Strejdo, já se nebudu s žádnou holkou ožeňovat, protože holky jsou lakomý, jenom bulej a když se perou, tak škrábají a kousají. A pak ještě žalujou. Já se s nima nebudu nikdy líbat, chci to umět jenom tak na sucho, aby se Martin nevytahoval.“
Přiznávám porážku: „Ondrášku, já ti asi taky neporadím. Víš, já už dlouho nemám žádnou tetu, takže jsem líbání s vystrčeným jazykem už zapomněl jako děda Pepa.“ Kloučkův výraz se mění. Najednou v něm spatřuji krásnou férovost, chlapskou solidaritu, porozumění a toleranci. Klidným hláskem pronáší: „To je dobrý, strejdo. Martin mi slíbil, že když mu dám to modrý autíčko, co jsem dostal od babičky Milušky, tak mi řekne, jak to v tý televizi dělali.“
Pepa už se vrátil od stánku se zakoupenými nápoji, řeč se točí kolem jiných témat. Já ale poslouchám jen napůl. V duchu si opakuji, že hned zítra musím Ondráškovi koupit nějaký pěkný modrý autíčko, když o to své přijde kvůli mé vysvětlovací neschopnosti.
