Nejhorší bylo vždy období Vánoc. Rodina pokaždé koncem listopadu začala mít pocit, že mě musí rozveselovat, zvát na návštěvy, na vycházky. Nesnášel jsem tu jejich přehnanou snahu o mé rozptýlení. Vím, že to mysleli všichni dobře, ale já opravdu nemohl popíjet s úsměvem punč na vánočním trhu, když mi tam všechno připomínalo manželku. Ona tam chodila ráda, vždy si kupovala svíčky, dávala si svařák a byla smutná, když jsem tam s ní nechtěl chodit. Jak jsem si vyčítal, že jsem s ní více nechodil tam, kam chtěla, že jsem jí nevěnoval větší pozornost. Myslím, že podobně uvažuje většina lidí, kteří ztratili partnera, jehož milovali, ale nedávali mu to vlastně najevo, brali jeho přítomnost jako neměnnou samozřejmost.
No tak jsem se jeden rok naštval a vyšokován všeobecným předvánočním pozitivním naladěním všech blízkých jsem zašel do nejbližší kanceláře jedné cestovky a koupil si zájezd do Egypta. Ta země mi nikdy nebyla sympatická, jezdívali jsme se ženou do Chorvatska, do Řecka, ale bylo to to jediné, co se na Vánoce nabízelo za přijatelnou cenu. Na nějaké Maledivy nebo tak něco jsem neměl.
Dcera se naštvala a řekla, že na Vánoce má být rodina pohromadě. Sestra tvrdila, že mi tam bude smutno a že budu litovat. Syn řekl, že do Egypta a ještě k tomu na Vánoce jezdí jen podivíni a snobi a že nechápe, co tam budu dělat. Jo a že dostanu nějakou tam tu jejich nemoc, že mi bude špatně. Počítal jsem s tím, že se budu válet u bazénu, popíjet a číst si. A tak se stalo. Mně se to líbilo. Prostě jsem tam strávil Vánoce a Silvestra. No ano, ta jejich nemoc přišla, pár dnů mi nebylo valně, ale nic, co by se nedalo vydržet.
Další rok jsem vyrazil znovu. Vybral jsem si jiné místo, ale zase Egypt. V cestovce mi dali slevu stálého zákazníka, tak jsem byl spokojený. No a teď to přijde. Už v autobusu z letiště jsem si všiml ženy, která tam byla také sama. Jela do stejného hotelu. V jídelně jsme se dali do řeči. A pak znovu. A večer jsme si spolu sedli do baru. Po návratu jsme si občas napsali. Napsali jsme si i to, že o Vánocích znovu vyrazíme do Egypta.
Setkali jsme se tam spolu takto už pětkrát. Mezitím jsme se několikrát viděli i doma, ona žije v menším městě nedaleko Prahy, já v centru Prahy, tak mě párkrát navštívila. Je rozvedená, má syna, který žije v Německu, ona ještě pracuje, je o šest let mladší než já, samostatná a velmi hezká. Dlouho mi nebylo jasné, jak vlastně náš vztah bere. Já totiž také neměl jasno. Ale vždy jsem se celý rok těšil, až se potkáme v zimě na letišti, pozdravíme se a nasedneme do stejného letadla. Jednoho Silvestra jsme se na pláži políbili. Kdyby mi někdo řekl, že se v tomhle věku budu líbat na pláži s nějakou ženskou, považoval bych to za zdařilý vtip. Prostě se to všechno událo tak přirozeně, hezky. Letos jsme se dohodli, že uděláme změnu, nebude Egypt, pojedeme do exotiky. Dceři už došlo, že někoho mám, řekla, že jsem se změnil, že o sebe dbám. A že mi to přeje. Snažím se teď dávat své přítelkyni najevo, že ji mám rád, vážím si dnů, kdy jsme spolu. Občas si vzpomenu na manželku a je mi líto, že jsem se jí víc nevěnoval. Že jsem jí častěji neříkal, že jsem ji měl rád, že jsem si jí vážil. Život rychle utíká a já už vím, že je třeba prožít každý den jak nejlépe to jde. Není mi líto peněz, které dávám za cestování. Naopak by mi bylo líto každých Vánoc, které bych proseděl s příbuznými předstíráním, že jsem šťastný, že jsem dostal po stromeček další fusekle. S vnoučaty se vidím rád, ale můžu se s nimi vidět kdykoli, myslím, že je jim úplně fuk, že děda není u stromečku, stejně je zajímají jen ty hromady věcí, co pod ním mají.
Chtěl jsem tím vším jen říct, že když se člověk dostane do věku, kdy má pocit, že se běh života silně zrychlil, neměl by se bát dělat věci, které třeba okolí mohou připadat divné a které by dříve připadaly divné, ba nepřijatelné i jemu. Třeba trávit Vánoce na pláži s přítelkyní. Mít své tajemství. Nezpovídat se pořád rodině, nedělat jen to, co se takzvaně považuje za správné, obvyklé a tradiční.
(Pozn. redakce - Autor si nepřál zveřejnit jméno, redakce ho zná.)
