Máme si co říci

Děkuji za přečtení mého článku i za všechny komentáře.

Miloslavo, to samé jsem napsala níže, pouze v jiném tvarosloví a bez "ALE", neboť lidská povaha je strašně složitá jen proto, že si ji složitou děláme sami, aniž by nám k tomu kdokoliv přispíval :-)

Jitko, máte sice pravdu, souhlasím, ale povaha lidská je strašně složitá - Švejk, takže to není tak jednoduché. (Vždy, když si někdo stěžuje na rodiče, říkám - žili, jak nejlíp uměli, ukaž, co umíš ty.)

Jano, opravdové vyznání, zkoumané a vyslovené poznání. Psychologie se prolíná našimi životy.

Tedy s prominutím, když už jsme u toho filozofování, tak i dědičnost, o genetické vybavenosti nemluvě, má někde své meze a v sedmdesáti letech vinit své rodiče, že mi něco nepředali, stejně jako být "raněná" přetvářkami, či nedorozuměním druhých, je poněkud dětinské. Takových osobních blábolů z ještě nedávné minulosti, o tom, jak jsem "kvůli komunistům" nemohla studovat, abych byla paní inženýrkou, mám plný šuplík.

Jsem přes emoce. Takové články prožívám, nemám potřebu je komentovat. ♥♥

Pardon - ve své inteligentní zvláštnosti

Milá Jano, vnímám Vás od počátku zde na portálu jako bytost citlivou, přemýšlivou, neúplatnou a dost osamělou ve své inteligentní osamělosti. Ale může jít jen o můj pocit, jak říká Jitka, vyvolaný určitou emocionálně příbuznou zvláštností. Co nám bylo dědičně dáno a jak jsme s tímto darem hospodařily, už tu částečně vyslovila sestra pode mnou. Ale věřím, že naši rodiče jednali, jak nejlépe uměli, protože i oni vyrůstali v určitém emocionálním pokřivení, které je formovalo. Čím jsem starší, tím více na dálku vnímám bytostně našeho tatínka, kterého jsem já ztratila ve 12 letech a cosi mi říká, že bychom si později dobře rozuměli. Přeji Vám tiché povídání nejen se svou pravnučkou, ale i třeba s Čikinou a dalšími tvory.

Jano, přečetla jsem si Váš článek s opravdovým zájmem, mám pocit, že mnohé myšlenky i úvahy se shodují s mými. S takovými, které ke mně rovněž přicházejí s přibývajícími lety. Také s Věrou J. v mnohém souhlasím. Stále více cítím, že jsme si (já i sestra) s rodiči mnohé nevypověděly, že bylo často málo "...laskavých a moudrých slov, slov pochopení, lásky a povzbuzení..." . Láska, která určitě byla, zůstávala na obou stranách v srdci nebo v duši...

Článek vede k hlubokému zamyšlení. Každý vyrůstá v rodině, do které se zrodí a otec a matka mají různorodé povahy, to se pak smíchá v dítěti. Říká se tomu rodinné prostředí a geny. A pak už je na každém z nás ´, jak se s tím popasujeme, jestli budeme věrná kopie, či chceme být jiní. Není to jednoduché. Já vlastního otce nepoznala, často jsem přemítala, co jsem asi po něm zdědila, jaký byl, jaká byla jeho rodina a vlastně moje prarodiče z jeho strany. A cítila jsem se o hodně ošizená a ten stín nesu v sobě pořád. Z maminky strany jsem si na nedostatek lásky nemohla stěžovat. A co ase týká pohledů těch nejmenších, také mám pocit, že do nás vidí a ví ...