Sylvie (67 let): Jsem vánoční vdova. Nikdo nechápe, jaké je to trápení
Ilustrační foto: Ingimage

Sylvie (67 let): Jsem vánoční vdova. Nikdo nechápe, jaké je to trápení

21. 12. 2022

Můj muž zemřel den před Štědrým večerem. Před třemi roky. Od té doby jsem Vánoce zrušila. Nebaví mě je slavit. Čím více se o nich mluví, tím více mi to manžela připomíná. Nikdo z mého okolí to však nechápe.

Mám v poslední době dojem, že se společnost zajímá o pocity každého. Pořád se řeší, jak se cítí lidé obézní, lidé trpící anorexií, lidé s nějakým postižením, s nemocí, s různými sexuálními orientacemi… Ale o vdovách a vdovcích se nemluví. Přitom nás, kteří jsme někoho ztratili je spousta a trpíme. Prožíváme opravdové trápení, ne takové pseudopatlání se v pocitech, jak mám v poslední době u některých lidí dojem. Děti a mládež chodí k psychoterapeutům, to se považuje za normální. Jsou mladí, zdraví, nic strašného zatím neprožili a hroutí se. Co máme říkat my?

Moje zkušenost je, že mé pocity okolí nechápe. Rodina se kolem mě semkla, když manžel zemřel, ale asi tak po půl roce jsem začala ze všech stran slyšet, že musím žít, chodit do společnosti, jezdit na výlety, být aktivní. A nejhorší byly první Vánoce. Strávila jsem je u dcery. Byly tam vnučky, zeť, jeho rodiče. Dcera vše u nich doma vyzdobila, snažila se, aby Vánoce byly perfektní. Byly.  Všechno se blýskalo, jídla a dárků byly hromady. Pak mi ale řekla, že jsem to kazila, protože jsem se mračila a dokonce si trochu poplakala. No ano, na mě to tam všechno tak padlo, tak moc mi najednou bylo líto, že s námi už Petr není. Dcera řekla, že to musím překonat, že se v lítosti nesmím topit. Myslí to dobře, ale mluví o něčem, o čem nemá ani páru.

Další Vánoce jsem se rozhodla strávit sama. No to bylo! Dcera tvrdila, že to nejde. Zeťova máma, se kterou, mimochodem, moc dobře vycházím, třikrát telefonovala, že nesmím být sama. Snažila jsem se omlouvat, vysvětlovat, prosit, pak jsem se ale naštvala. Proč mi někdo říká, co musím, že nesmím plakat a tak? Můžu plakat, kdy chci. Můžu být sama, kdy chci. Byla jsem o Vánocích sama a dcera volala ještě na Štědrý den, jestli jsem si to nerozmyslela a cituji: „Mami, prosím tě, nedělej takové pózy.“

Proč jsou lidé tak necitliví? Proč dnes musí všichni neustále předstírat, že jsou silní, aktivní, pozitivní? Proč nechápou, že někdo chce jen tak zalézt, být sám, prostě si trochu poplakat, posmutnit?

Letos jsem se rozhodla, že Vánoce strávím pomocí v jednom domově pro seniory. Známá tam pracuje, povídala mi o tom, jak tam klientům vždy na Vánoce chystá program a mě napadlo, že bych jim šla zazpívat. Chodívala jsem léta zpívat do sboru, kdysi jsem zpívala v jednom nočním podniku, na zábavách, zpěv je moje velká radost dodnes. Domluvili jsme se a já se tam opravdu večer chystám jít zpívat koledy. Pobudu hodinku, zazpívám, zabrnkám tam na klavír, pokecáme, pak půjdu domů, mám to ve vedlejší ulici. Uvidím, třeba mě to přivede na jiné myšlenky. Nebo budu ještě smutnější, nevím. Dceři jsem to oznámila v předstihu a řekla, že jsem se zbláznila, že o Vánocích má být rodina pohromadě. Pak zase volala znovu, omlouvala se, řekla, že má jen o mě strach. Tak jsme se dohodli, že přijdou ke mně na první svátek vánoční a půjdeme na procházku. Kompromis.

Každopádně, jestli můj příběh čtou nějaké ženy, které ovdověly v době Vánoc, snad jim pomůže vědomí, že nejsou samy. Týká se to samozřejmě i mužů. Když už nám naši partneři a partnerky provedli to, že odešli zrovna o Vánocích, tak by nám to aspoň příbuzní a blízcí mohli ulehčovat tím, že se pokusí pochopit, že být vánoční vdova či vánoční vdovec je dvojnásobně těžké. Proto jsem se pokusila své pocity shrnout, sdílet. Napsat tento příběh. Snad někomu pomůže.

 

(Autorka si nepřála uvést své jméno, reakce ho zná. Fotografie je ilustrační.)

 

 

ovdovění Vánoce
Autor: Redakce
Hodnocení:
(4.7 b. / 30 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Martin Vrba
Ale jo, to se říká, slyšel jsem i výraz od jedné emigrantky: "tak nejdříve mne přemluvil, abych s ním utekla do ciziny, aby si pak umřel a nechal mne samotnou ve srabu v cizině". Často z zoufalství plácáme nesmysly: "Moje moc hodná maminka jednou v zoufalství, že rozbila při mytí nádobí nějaký památeční porcelán, tak řekla, že je to tím, že na ni pořád mluvíme, i když byla evidentně v tu dobu celá rodina ve vedlejším pokoji. Od té doby jsme se vždy, když jsme uslyšeli, že někdo z rodiny něco rozbil, tak se celá rodina přiznala, že jsme do dotyčného nechtěně strčili, i když se takový dobrovolně přiznavší nacházel na služební cestě mimo Prahu a tím jsme mu pomohli tu nepříjemnou situaci rozprostřít mezi všechny. Ti lidé, kteří mají snahu obvinit i mrtvého, že umřel, aby jim nějak ublížil si ve skutečnosti přejí, aby vstal z mrvých a slíbil, že už to nikdy neudělá, chtějí ho tím vyburcovat k životu. Je to obvinění z lásky k mrtvému vyjádřené jen zvláštním způsobem. :)
Danka Rotyková
Z příběhu paní Sylvie je cítit hluboká bolest, která se přelévá i v negace vůči ostatním lidem. Docela to chápu, každý se s takovou trýznivou bolestí vypořádáváme po svém. Její dcera je velmi necitlivá, ale někdy to tak bývá. Myslím, že by Sylvii pomohla přítelkyně, která má podobné životní zážitky. Jedno je jisté, chce to čas. Jednou se začne bolest obrušovat až z ní zbude jen takové torzo. Nebude už bolet, ale nikdy nezmizí. Já mám výhodu, že moje známá ovdověla také brzy, jako já v 53 letech. Obě už jsme bolest dávno překonaly, ale obě naprosto v jiném prostředí. Důležité bylo, že jsme se to snažily překonávat. Každý den, každou hodinu a každou minutu. Snažila jsem se zvládat náročné zaměstnání, dokonce jsem se musela vrátit k lékům, ale nelituji. S jejich pomocí jsem to zvládla. Neohlížela jsem se na ostatní co říkají, dělala jsem to, co jsem musela. To je cesta.
Miloslava Richterová
promiňte ,,že odešel zrovna o Vánocích"
Miloslava Richterová
Tyhle články bez autora.. nějak se mi to nezdá.. přece nikdo nenapíše ,, co mi to provedl, že odešel o zrovna Vánocích" ..
Alena Gebauerová
Jako vdova travim cele svatky sama uz nekolik let, uvarim si dobre jidlo, mam i umely stromek, jsem sama, vlastně s pejskem jsme dva, proc smutnit, je lepsi mit radost, ze tu ještě jsem, ze chodim, i kdyz ta kolena boli,
Martin Vrba
Vážená paní, ztráta blízkého člověka je moc smutná věc. Já (35) jsem si to prožil po smrti mého otce (75), který zemřel na Mikuláše a léta mi trvalo, než jsem se z toho úplně dostal a to jsem "veselá kopa". Hodně mi pomohla práce a fyzická námaha. Doslova jsem se uchodil, abych pak mohl večer usnout, ale i tak jsem se budil a měl sny, ve kterým mi otec navštěvoval. Ten datum jeho smrti, bylo to první, co jsem ze své paměti vytěsnil - nevím to už ani dnes. Mám pro všechny lidi truchlící velké pochopení, dokonce i pro ty, kteří to podle některých i přehánějí a snad se v tom i sami patlají a utápějí - ano - já k nim také patřil. V otci jsem ztratil člověka, s kterým jsem si nejvíce rozuměl (sourozenci tvrdí, že já jsem pro ně jeho druhé já - tak jsme si byli blízcí - prý mi i hodně nadržoval - měli jsme prý stejné chyby) a s kterým jsem se paradoxně i nejvíce hádal. Už jsem žádného takového člověka po jeho smrti nenašel. Když už mu nebylo dobře, tak jsem k němu chodil na návštěvu (i z práce jsem často zdrhnul) - on ležel na jednom gauči a já na druhém a jen jsme spolu spali a mlčeli - oba jsme si už všechno dávno řekli - nyní jsme se ještě naučili spolu jen mlčet a taky jsme si rozuměli. Možná tomu nebudete rozumět, ale jeden psycholog mi poradil, abych si na něj vzpomínal i v tom negativním a příliš si ho jen nelakoval na růžovo. Ano - i to pomohlo. Ten smutek se ale nedá popsat, neexistuje žádná univerzální rada, jak se ho zbavit a zbavit se té náhlé prázdnoty, kdy se člověku vůbec nechce zajímat o věci, které ho dříve bavily. Já si velice dobře pamatuji na den, kdy se to zlomilo, datum si nepamatuji, nedokážu si zpětně vzpomenout, zda to bylo za rok nebo za dva, ale přesně vím, že mne vrátil do světa komik Benny Hilll. Já jsem se po dlouhé době zasmál nahlas, zrovna jsme s kamarády zapojili pro celý náš blok satelitní televizi a já to potřeboval vyzkoušet a první stanici jsem naladil - RTL a já ho tam poprvé v životě viděl. Manželka mne slyšela smát až z kuchyně - přišla do pokoje za mnou a dala mi pusu a řeka v slzách: "Tak Tě vítám zase doma!" Já do té doby žil jen tak na "půl plynu". Nějak jsem ten smutek rázem ztratil a pak už to bylo lepší a lepší. Tehdy jsem si řekl, že táta měl také velký smysl pro humor, že i on musel překonat smrt své malé dcerky (5), která zemřela na dětskou obrnu, že i on to snášel velice těžce - dokonce chodil na ten hrob i spát, také byl čas v pracovní neschopnosti, a že i on to nakonec překonal a dělal si legraci ze světa kolem sebe pak i dál a že i já mám jít jeho cestou - že žít se musí. Že všechno přebolí, že je stále hodně věcí na světě, pro které je dobré žít, že musím být vlídný na lidi kolem mne, kteří se mi snaží pomáhat, že je můj smutek také trápí, že jsou z toho také bezradní, že mne z toho nemohou dostat. Tak hlavu nahoru - ono to půjde - je to jen a jen na vás - bude to trvat déle - ale nakonec i Vy zvítězíte nad smutkem. A už mi ani nemrzí, že se mi nepodařilo splnit tátovo poslední přání: "Neposer se z toho, až umřu!" Stalo se i to, ale "umyl jsem se a navoněl" a žiji dál s humorem . . . . . .
Helena Kratochvílová
Jít na Štědrý den potěšit osamělé lidi do domova důchodců, mě připadá skvělý nápad, zvlášť když paní umí zpívat a "brnkat" a baví jí to. To by jí rodina měla přát, že si tím udělá i sama radost. A co se týče doby truchlení, to je každého věc. Někdo je z nejhoršího venku za 6 měsíců, někomu nestačí ani 6 let. Jak píše paní Kopecká, musí se to brát, jak to je, a nehrotit !! Krásné a klidné Vánoce všem ?
Pavel Ouběch
Ze všeho obviňovat všechny jiné lidi. - Není to nemoc ? Obviňovat ty, kteří zemřeli, za to, že umřeli (případně kdy), to už je sebestředná obludnost. Když máte takové pocity, chodíte manželovi plivat na hrob ?
Radmila Coufalová
Taky jsem před pár lety přišla v adventu o nejbližšího člověka. Pochopí jen ten, kdo zažil. Od té doby jsem přestala vánoce "vnitřně slavit", protože už k nim nemám žádný vztah. Vnější atributy - lehká výzdoba, ván. menu, pár dárků - dodržuji spíš ze zvyku. Radši v prosinci odjedu na pár dní podívat se jak slaví jinde a jinak už teď se těším až bude 1.1.2023. Každý ať si slaví co sám uzná za vhodné a nenechá se vykolejit názory okolí. Pokoj lidem dobré vůle!
Lenka Kočandrlová
Se tedy s těmi Vánocemi nadělá.... U nás doma tedy si trošku ozdobíme,večeři na Štědrý den uděláme lepší,ale tím to hasne. Dárky si nedáváme ,co děti šly po svých, nedodržujeme nijaké tradice,v podstatě je to pro nás den jako jiný den. Co jsme v důchodu, máme každý den svátek - to,že nemusím chodit do práce stále ještě vnímám jako něco extra.Paní Silvii se vůbec nedivím,že si chce žít po svém,prožít si svůj žal tak dlouho,jak sama chce, a že jí vadí nějaké vnucování od rodinných příslušníků,ač ti to zajisté myslí dobře ! Každý je jiný, jsem pro "žít a nechat žít" .

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 51. týden

Advent a vánoční zvyky v Česku i ve světě. To bude tématem vědomostního kvízu tohoto týdne.