Příběh nejen o dochvilnosti

Milá epizodka. Dnes už nejsou dívky ani plaché, ani cudné. Nedochvilnost též nesnáším.

Věro, tedy ty se nezdáš! ... :-)

Jsem dochvilná a nemám ráda čekání na opozdilce.

Děkuji vám. :-) Já ten správný čas taky občas nenacházím. Je to čím dál horší, chodím stále dřív. Už nejsem dochvilná, ale předchvilná.

Já se většinou snažím nějak si vypočítat čas, který bych potřebovala, abych tam, kam se mám dostavit, přišla včas. Nedaří se mi to! Většinou doslova doběhnu s několikaminutovým zpožděním. Mám-li cestovat nějakým hromadným dopravním prostředkem, vycházím z domova s velkým časovým předstihem, takže se mi stává, že pak na "svůj" autobus zbytečně dlouho čekám. Takže ten správný čas prostě nenajdu.

Já jsem bohužel z těch, kteří chodí tzv. na poslední chvíli, i když nejsem ignorant. To ale neplatí u letiště, tam jsem s velkou časovou rezervou. Jednou se mi před lety zdálo, že jsem doháněla letadlo povozem s kravami. A co se týče pamatování si mé osoby? Nevím, proč, ale mě si odjakživa pamatuje a pozná každý. Jako pachatelku by mě všichni identifikovali. Děkuji, Věrko.

Věro, když mám s tebou sraz, tak chodím mnohem dřív než obvykle, protože mám zkušenost, že jsi všude někdy i o půl hodiny dřív. Já také nemám ráda nedochvilnost. Hezká vzpomínka.

Věrko, co nesnáším je nedochvilnost, ale vždycky to tak nebylo. Ne, že bych všude chodila pozdě, to ne, ale flámy se někdy protáhly a zaspat nebyl problém. Vyřešila to moje poslední šéfová na Barrandově, pohrozila mi, že pokud se nesrovnám, půjdu od ní pryč. To zabralo a od té doby je dochvilnost moje přednost a vyžaduji ji i od druhých

Zajímavá vzpomínka.

Čas vnímám jako veličinu pružnou, smršťovací a natahovací, takže asi moc dochvilná nejsem. Občas jsem dobíhala autobus, ale nikdy mi neujel. Minisukně jsem skoro nenosila. Také jsem byla plachá a přísnou maminkou vedená k cudnosti. Z tvého příběhu je hezky vidět, že někdy je moc dobré nevědět.