Takhle jsem vypadal, když jsem se jednoho dne zatoulal daleko od domova a už jsem nenašel cestu zpátky.
Ten den skoro pořád pršelo, schovával jsem se v nějaké hromadě dřeva a klepal se zimou. Náhodou šla nedaleko po cestě jedna panička, která mi i na tu dálku zavoněla. Vydal jsem se za ní, abych o tu báječnou vůni nepřišel. Kus cesty jsem běžel, než se mi podařilo upoutat její pozornost. Konečně si mě všimla! Začala na mě mluvit. Takové ty nesmysly, co lidi povídají. Pak mě chtěla asi pohladit, ale mé reflexy zafungovaly a seknul jsem po její ruce svou malou tlapkou. Naštěstí ji to neodradilo. Z batohu vytáhla nějaký malý kelímek a postavila ho přede mě. Bylo v něm něco bílého a voňavého. Měl jsem hrozný hlad, a tak jsem po chvíli váhání ochutnal. Mňam! Tu bílou dobrotu jsem vylízal do poslední kapky! Panička si se mnou pohrála, ale pak mě položila na zem a pořád někam ukazovala. Asi chtěla, abych se vrátil domů. Ale já jsem jí byl stále v patách. Nakonec se nade mnou smilovala a vzala si mě domů. Začala mi říkat Tlapka.
Musím říct, ze se o mě panička výborně stará. V misce mám stále granulky a navíc ráno i večer dostávám nějakou tu kočičí mňamku. Panička se se mnou ráda mazlí, ale už vím, že některé věci zase ráda nemá. Hlínu z květináčů jsem vyhrabal jen dvakrát a z jejího hlasu jsem poznal, že se na mě zlobí. Ani rozhazovat papíry z koše po kuchyni mě nenechá. Hned je posbírá a pošle páníčka s košem do popelnice. To s páníčkem je větší legrace. Nevadí mu, když se mu pletu pod nohama. Zkouší na mě různé kočičí hračky a hlavně se se mnou honí po celém domě. Jakoby by byl rád, že se mnou může dělat i blbosti.
Panička mě jednoho dne šoupla do takové divné krabice s dírami a pak i s tou krabicí do auta. Byli jsme u veterináře. To jsem nějak přežil. Ale paničku s páníčkem to trochu vykolejilo. Veterinář jim prozradil, že jsem mladý a zdravý kocourek. Doma dali hlavy dohromady a pak mě přejmenovali. Už nejsem Tlapka, ale Tlapík. No, jméno nic moc, ale určitě jsem mohl mít i nějaké horší. Důležitější je plná miska a nějaká ta zábava!
Dostal jsem velikánskou novou hračku! Lidi tomu říkají škrabadlo. Postavili ho do kouta za sedačkou. To místečko se mi moc líbí. Ze shora mám pěkný přehled po celé místnosti, teď už mi nic neunikne. Ta věc mi trochu připomíná strom. Protáhnu si na něm pěkně tělo, můžu si brousit drápky nebo jen tak odpočívat.
Rád chodím i do zimní zahrady. Je tam spousta všelijakých rostlin, ale hlavně velikánské okno, odkud je vidět do opravdové zahrady se stromy. Dříve jsem tam často sedával na úzkém okenním parapetu. Páníček si toho asi všiml a jednoho dne přitáhl do zimní zahrady opravdový strom. Tedy jen kus kmenu s několika větvemi. Chtěl jsem si ho hned vyzkoušet, ale páníček mě tak dlouho odháněl, až jsem se urazil. Trucoval jsem vedle v pokoji pod pohovkou a zavíral oči, když v zimní zahradě něco hrozně vřískalo. Páníček ořezal suchý strom tak, aby se přesně vešel do rohu zimní zahrady. Upevnil ho na zemi i u stropu a doplnil několika odpočívadly. Pochopil jsem, že je na dílo svých rukou náležitě pyšný. Opravdu se mu moc povedlo. Tenhle strom mám ještě radši. Z horního větve vidím nejen do naší zahrady, ale také k sousedům. Na stromech tam sedává hodně ptáků a za plotem občas přeběhne i krásná bílá kočička.
Po ránu u nás bývá často velký zmatek. Panička s páníčkem bloudí po bytě, stále něco hledají a jsou nervózní. Chystají se do práce a spěchají aby jim neujel vlak. Já nikam nespěchám. Už jsem pochopil, že v tuto dobu není dobré se jim plést pod nohy. Radši si někam zalezu, aby mi nepřišlápli ocásek. Jen občas hlasitě mňouknu, aby mi nezapomněli naplnit misku. Když konečně odejdou, mám celý den dům pro sebe. Můžu si dělat všechno, co chci. Většinu času ale stejně prospím, bez lidí mě to dovádění moc nebaví.
Copak se to dnes děje? Panička vstala z postele a zase chvátá, aby stihla ranní vlak. Ale páníček se tu plouží po bytě v županu a je úplně bez nálady. Do práce se určitě nechystá. Sedí u stolu s velkým hrnek horkého čaje a podpírá si hlavu. A každou chvíli zakašle jako o život. Zkusím na něj taky prsknout, třeba se trochu usměje.
Prskání nepomohlo, tak vyzkouším jinou fintu. Do papírového pytlíku po chlebu se jestě krásně vejdu. Ale páníček to vůbec neocenil. Vymačkal si do dlaně nějaké kuličky a zapil je vodou. Pak mi nasypal do misky pár granulek a odplížil se do postele. Copak dnes ráno nebude žádná kočičí mňamka?
Tak si aspoň vlezu k páníčkovi do postele. Mívá tam krásné teplíčko. A prospíme se spolu. Ale páníček nespí. Sedí v posteli s takovou divnou svítící věcí a pořád do ní ťuká prsty. Mezitím si kapesníkem utírá nos nebo kašle. Nechápu, co je to za zábavu. Chci si tu svítící věc také vyzkoušet, ale páníček mě od ní stále odstrkuje. Konečně si šel páníček uvařit další čaj! Musím využít příležitost a prozkoumat tu věc pěkně zblízka...
Jsou to divné manýry. Páníček s tou věcí dokonce občas mluví. A mnohem víc než se mnou. A říká, že pracuje. Dnes mimořádně z postele, protože dostal pořádnou rýmu. Ale vypadá moc unaveně. Radši si někam zalezu a nebudu ho rušit. Pěkně se prospím jako vždycky a odpoledne se zase vrátí panička. Snad aspoň s ní bude nějaká ta legrace.
Najdete mě?
